Pohledy na krajinu jsou důležitým prvkem formujícím naši existenci v daném místě. Snaha o jejich zachování vyplývá z přirozené estetické potřeby člověka.

Obrazy pozorované v přírodě můžeme zachovat zvěčněním fragmentů měnícího se světa ve fotografii, malbě, kresbě. Umění je nejlepší pamětí skutečnosti.

Z pohledu času se zdá, že krkonošská krajina zahájila svou existenci v umění specifickým způsobem. Podněty skutečného světa vytvořily poměrně konzervativní rysy vyjadřování: bez ohledu na tehdy módní moderní umělecké proudy, se zde tvořící výtvarníci nevzdálili úplně od principu mimesis. Když Wislicenus, fascinovaný krásou secesních forem, uplatňoval dekorační stylizaci v liniích mraků a skal, zůstal stále věrný na první pohled rozeznatelným krkonošským motivům (il. 19).

Znázorňování hor v předválečné malbě a grafice spojovala záliba v představování konkrétních pohledů v rozmanitém osvětlení a barvách.

Sněžka s pravidelnou, jakoby jedním tahem ruky nakreslenou linií, kopírující těleso horského masívu, se v estetickém vědomí předválečných umělců vyskytuje velice často. Dokonce i domy v okolí vypadají jakoby byly postaveny pro kontemplaci pohledu - v jejich lokalizaci je nejdůležitější přesné rozvržení v krajině. Horské krajiny, znehybněné v okenních rámech domů, jsou obrazy přírody, výseky ze skutečného světa. Jejich přítomnost dosvědčuje silně vyvinutou potřebu krásy v každodenním životě obyvatel podhůří.

Po roce 1945 můžeme ztěží hovořit o konkrétním návratu k tradicím dávného malířství, grafiky nebo fotografie. Takový návrat by nebyl možný již proto, že umělci neznali německé a tím méně i české umění této oblasti.

Bez ohledu na historickou situaci však hory přitahovaly umělecké osobnosti.

Na konci čtyřicátých let přijížděl Władysław Strzemiński, tvůrce jednoho z nejvíce novátorských proudů polského umění - unizmu, na plenéry se studenty Státní vysoké školy výtvarných umění PWSSP v Lodži m.j. do Krkonoš - do Karpacze, do oblasti Bierutowic. V tehdy vzniklých kresbách a skicách ukázal syntézu horské krajiny okolí Sněžky. Asi nikdo před ním nedovedl tak lapidárním způsobem znázornit podstatu krajiny těchto hor.

Hory podněcovaly a povzbuzovaly tvůrčí energii. Objevovaly se na fotografiích Jana Korpala, Stefana Arczyńského, na obrazech Tadeusze Nodzyńského, Leona Turalského, sporadicky Vlastimila Hofmana, později v malířství Róży Farbiszové - Kijankové, Jerzeho Kolankowského, Tadeusze Kaczmarka, v akwarelech Edwarda Kiczaka a mnoha dalších, kteří se po válce usadili na neznámém území kolem velké hory.

Současně je možné pozorovat obrození fascinace krajinou v umění. Krajina je pro umělce důležitým podnětem tvorby. Práce inspirované přírodou jsou různorodé - až na fotografii - málokdy představují empiricky známé pohledy. Otázkou pro umění podstatnou je dnes spíše snaha o vytvoření zkondenzovaného obrazu přírody nebo jejího znaku v malířství, sochařství a instalaci.

Imanence pozorování světa, podobná uvažování tvůrců malířství devatenáctého století, je nejzřetelnější v současné fotografii. Na úpatí Krkonoš, v prostředí nasyceném předválečnou spiritualitou, se stala výjimečným jevem. S tradicí dávného umění ji spojuje směřování k bezprostřednosti a pravdě znázorňovaného obrazu a soustředění se na emocionální, pro osobnost autora příznačné vnímání motivu. Tyto fotografie jsou zrcadlem skutečnosti a při tom odrážejí pro místo a čas výjimečnou náladu. Fotografický obraz je zároveň dokumentem i kreací. Intenzivní přítomnost světla, které vytahuje ze stínu obrysy viditelného světa způsobuje, že ve fotografii tohoto druhu získávají obyčejná místa význam míst magických.

Významným prvkem spojujícím tuto fotografii s minulostí je způsob zápisu odvolávající se k tradičním, dílenským metodám sahajícím k počátkům této oblasti tvorby. Zachycování obrazu světa starodávnou fotografickou kamerou poskytuje vědomí spojitosti s uplynulým časem. Je magickým návratem k pramenům fotografie, připomínkou dnes zapomenuté posvátnosti okamžiku tvoření. Rozhodnutí o volbě záběru musí být pečlivě promyšlené. Kromě nepředvídatelných důsledků vyplývajících z nedokonalosti starých objektivů, je obraz pozorovaný na matnici již dokončenou fotografií. Stykové kopie z velkoformátových negativů poskytují možnost zkoumání struktury prezentovaného motivu a ukazování celé zevrubnosti světa.

Tento způsob znázorňování ve fotografii byl kritiky pojmenován "jelenohorskou školou" nebo kruhem čisté elementární fotografie. Tato škola není však uměleckou školou v institucionálním pojetí.1

Na výstavě prezentované práce Ewy Andrzejewské, Wojciecha Zawadzkého a Tomasze Mielecha (il. 45, 46, 50) je možné popsat v kategorii realizací soustředěných na vizualizaci světa. Skutečnost je ve fotografii těchto tvůrců podrobena filtru představivosti, vlastních citů a subjektivního prožitku: " (...) má myšlenkové rysy. V některých případech se stává, jakoby fotografie odhalovala určitou vlastnost, kterou originál [skutečnost] nemá: vlastnost spektra. (...) Fotogenie je (...) konglomerátem významných vlastností stínu, odrazu a spektra, který umožňuje citovým prvkům, příznačným pro myšlenkový obraz, přenesení se na obraz, který je fotografickou reprodukcí". 2

Duchovní pokračování předválečné umělecké tradice je patrné v pracích Marka Likszteta. Jeho grafiky se zdají být snahou o popis přírody v univerzálních kategoriích. Jsou hledáním něčeho trvalého, opakovatelného, něčeho co by uspořádalo celou složitost světa. Umělec má vzácnou dovednost uchopit v obraze kondenzovaný prožitek krajiny. Přes šetrnost výrazových prostředků, sublimaci a vzdálení se od popisnosti vnějšího světa, stále existuje v grafikách z cyklu "Horizont" nebo na fotografiích "Poznámky - Aqua" spojení s konkrétností krajiny. V cyklu "Pyramis" (il. 52) jsou již tvary trojúhelníků, vyplněných barevnou hrou abstraktních forem jako nejsamozřejmější symboly hory - pyramidy, syntézou přírody, symbolem její nekonečnosti a dokonalosti. Překračují hranici mimesis, stávají se čistým znamením, ideou.

Marek Liksztet se narodil a vyrůstal v Kowarech - městě se silnými grafickými tradicemi. V 19. století se zde nacházely známé grafické ateliéry a vydavatelství tzv. kowarské školy: Knippela, Riedena, Tittela a Mattise. V mnoha domech se dodnes dochovaly grafiky kowarských nakladatelských domů, někdy i práce jiných předválečných umělců. Po roce 1945 se grafická tradice tohoto místa zpřetrhala, aby po krátké době obnovila celý svůj duchovní potenciál v tvorbě Józefa Gielniaka. V roce 1953 přijel umělec do sanatoria "Bukowiec" a zůstal v něm až do konce svého života v roce 1972. V jeho grafikách je obsažena paměť osobního, skutečnosti zbaveného světa, který přestože se blíží k abstrakci, je rozpoznatelný ve skutečnosti.

Těžko říci, zda skutečnost pobytu v místě s uměleckými tradicemi má pro vývoj tvůrce jakýkoliv význam. Nicméně něco na tom je. Možná duchovní vyzařování, aura místa působí na umělce ve všech dobách a nezávisle na dějinách.

Horská krajina je jedním z nejdůležitějších podnětů pro grafika - Marka Lerchera (il. 51). Jeho hory jsou popsány kmitajícím, pohyblivým, avšak vyváženým obrysem, jsou plné napětí a kontrastů. Výtvarník vyplňuje čím dál častěji obrysy zobrazovaného světa plochami čisté barvy. Sklon k syntéze a k uchopení jevů v kosmických kategoriích spojuje práce M. Lerchera s tradicí východní grafiky, zejména s japonskými dřevorytinami ukiyo-e. Lyricky a zároveň šetrně předávají pravdu o kráse měnícího se světa.

Intrikující je obraz Bogumiły Twardowské - Rogacewiczové (il. 65), autorky původem z Vratislavi. Po několikaletém pobytu na úpatí hor krajina odhalila před autorkou nové prostory, stala se cestou k syntéze, směřování ke všeobecnosti. Malířka otevřela své malířství krajině, nechala působit hory. Rovina obrazu "Kolem Velké Hory" je rozdělena do dvou nezávisle existujících skutečností. Jedna je znázorněním pohledu hory zapamatované, zevšeobecněné, profiltrované časem i představivostí, druhá -znázorněním blízkým abstrakci, možná fragmentu zdi s na ní zobrazeným odrazem velkého města. Je to pohled ze vzdálených městských zákoutí, vzdálených horské krajině, kde se jeden panelový dům odráží v oknech druhého.

Tento obraz je velice osobním, individuálním prožitkem svého spojení s velkou horou, která existuje na každém místě. Pouze je třeba si jí povšimnout.

Mystickou vizi hory, jejíž podstatou je emanace posvátna v každé částici krajiny, vytvořil ve svých obrazech Henryk Smagacz (il. 58).

Příroda v jeho obrazech je majestátní, divoká, blízká romantickému pojetí vznešenosti C. D. Friedricha nebo, pokud sáhneme dál - myšlence středověkého divadla přírody. V obrazech krajiny představované umělcem je příznačná péče o realizmus detailů při absolutním opuštění napodobování skutečnosti. Jeho hora je mocí, trvalostí a nekonečností, kterou symbolizují majestátně se tyčící skály a na zem padající těžké chuchvalce mlhy. Jedinou stopou lidské existence v této pusté krajině jsou trosky neurčitých budov, vyvolávající myšlenky o pomíjivosti a vítězství přírody nad člověkem.

Zdá se, že nejbližší odhalení tajemství světa, i když poměrně vzdálené od doslovné napodobivosti, je malířství Urszuly Brollové-Urbanowiczové.

Pokus o jeho popis se vymyká veškerým názvům a zobecněním, jakoby se jazyk těchto obrazů dotýkal zcela odlišných rozumových sfér než těch, které jsme schopni vyjádřit.

Malířství, které je čistým duchovním prožitkem, syntézou emocí a pocitů je tušením světa, možná že blízkým dosažení hranice poznání.

Velká hora Urszuly Brollové-Urbanowiczové, označená runovým znamením domácího ohně, se skládá z nekonečného množství hor a z vrcholků nacházejících se již mimo zemskou skutečnost (il. 57). Dostupná poznání se zdá pouze z dálky viditelná stezka. Postupně se během zdolávání cesty stává zřejmým skutečnost, že velká hora nekončí na vrcholku, že stezka vede dál...

Percepce malířství U. Brollové - Urbanowiczové je prožitkem hluboce duchovním. Při kontaktu s obrazem můžeme zahájit odhalování tajemství. Pokud se nám podaří se mu otevřít, možná netoliko pochopíme toto malířství, poněvadž se zde nejedná o chápání, ale pronikneme k podstatě něčeho důležitého, nepojmenovatelného: předtuchy světa, toho, co je mimo něj, a možná i k hranici poznání sebe sama...

Panteistická vize krajiny symbolické provenience je citelná v melancholickém, podle principu triptychu vybudovaném, obraze Teresy Kępowiczové (il. 59). Jeho střed otevírá znázornění v mlze ponořené krajiny nostalgických bažin.

Krajina bažinaté roviny je realistickým obrazem pohledu Pláně pod Sněžkou s prosáklými rašeliništi a bažinami. Přes realizmus scény podstatnější je v něm však, jak se zdá, vyzařování tajemství, pokus o uchopení nálady tichého života roviny.

Spojení s minulostí, s tradičním a realistickým způsobem budování světa znázorněného na obraze fascinuje Pawła Trybalského, mistra surrealistické metaforiky. Umělec získal dovednost tvorby sugesce prostoru, trojrozměrnosti motivu a jeho hmotné struktury. Se stejnou pečlivostí dbá výtvarník o vyjádření každého detailu, poněvadž detail se zdá být pro něj svérázným vesmírem.

V jeho malířském popisu je Velká hora (il. 60) zavěšena mezi konkrétním realizmem znázornění Sněžky a magickým surrealizmem místa, v němž se nachází. Hora se rozpadá ve svých podzemních základech, rozesypává se na jednotlivé kameny utíkající do kosmu.

Stává se symbolem netrvalosti reálného světa, který zde existuje pouze na okamžik, aby se znovu ponořil do nekonečna. "Možná je to surrealizmus, možná science fiction, možná metafora. Svět konkrétní a neexistující zároveň. Z hmoty i ducha. Co je v něm nejpodstatnější - nelze říci. Protože je to nerozdělitelný celek."3

Hora Pawła Trybalského je blízká obloze. Sama se přeměňuje v kosmický prostor. Rozhoduje o univerzální stejnorodosti vesmíru. Předává tajemství alchymie světa, odvěké proměny prvků a živlů.

Zcela odlišný svět znázorňuje Krzysztof Figielski, umělec zajímající se o minulost místa, s nímž je spojen. Přeložil a ilustracemi opatřil básně a poznámky Carla Hauptmanna, který před válkou bydlel ve stejné ulici jako K. Figielski ve Szklarské Porębě. Svou práci výtvarník pojmenoval "Sousedovi z doby před sto lety".

Jeho velká hora se ocitla v prostoru "podvodním". Je to hora snů, bájí, reálně nedosažitelné krajiny hradů, fantastických skalně-rostlinných forem existujících na dně vodní skutečnosti (il. 69). Hora K. Figielského dostupná v podvodním světě může být zdrojem síly, inspirací představivosti a fantazie. Je symbolem zázračného místa, ke kterému obvykle směřujeme ve snech.

Jedním z nejdůležitějších motivů spojených s ideou hory v umění je motiv věčného tuláka. Tento motiv se vyskytuje, ačkoliv trochu v žertovné poloze v kresbě Vahana Bego (il. 56). Přes znázornění doprovázející auru všednosti může být samota postav metaforou lidské pouti životem, touhy po něčem neznámém, tušeném, nevyhnutelném.

V kontextu monumentálních sochařských realizací Vahana Bego: sochy nazvané "Návratem poutníka" u Tyrolského domku v Mysłakowicích, pomníku Dona Quijota v Jelení Hoře a složitého osudu umělce původem z Arménie, získává kresba zdánlivě bezvýznamné procházky širší rozměr. Pouť se stává hledáním svého místa na zemi, pokusem odvrácení osudu a směřováním za svým údělem.

Silné spojení s přírodou je citelné v pracích Beaty Justové, malířky, která vyrůstala v Krkonoších, mezi povídkami o Duchu hor - Krakonošovi.

Nejdůležitějším, téměř magickým motivem její tvorby je postava Jelena, který se stává znamením a amuletem spojujícím umělkyni s přírodou.4 Vyskytuje se na jejích kresbách, obrazech, kožených vlajkách a také na monumentální realizaci vepsané do oblasti umění země, obrysu jelena uloženém z kamenů a speciálně vysévaných rostlin na horské stráni v Niedamirowě. V kresbách na hedvábí z cyklu "Krakonoš a jeho průvod" se rovněž vyskytuje motiv Jelena, Královny Jelenů a Ducha hor (il. 61), kterého si umělkyně představuje jako ďábelského tvora s jestřábí hlavou, jeleními parohy, s předními tlapami lva, se zadními tlapami kozla a s kohoutím ocasem. Ve vizi Krakonoše se autorka vrací k tradici, inspirované prvním zobrazením Rýbrcoula na mapě Bohemie z roku 1510.

Hory jako místa seskupení síly, vyzařování zemské energie jsou důležité pro Tomasze Sikorského, který žije ve dvou energeticky protikladných prostorech: civilizace - ve Varšavě a přírody - v Kopańci, vesničce na úpatí Jizerských Hor. V umění instalace tohoto umělce se kontrasty kultury velkého města a ticha domova na horách vyskytují v podobě univerzálních antinomií světa.

Symboliku protikladů můžeme nalézt v instalaci spojující nástěnnou malbu a fotografii - "Z Večerního zámku", prezentované na výstavě v Jelení Hoře v červnu roku 1995. Byla záznamem idejí elementárních protikladů světa, symboliky svislic a horizontál. Multiplikace svislice mohou v této realizaci představovat síly země a nebe: energii sopek, blesků, dešťových srážek, energie růstu a nemožnosti opadávání. Fotografie horské krajiny se stejnorodou linií horizontu se v tomto kontextu stávaly odrazem ideje horizontály - styku oblohy se zemí. Instalace "Z Večerního zámku" (il. 67) může být symbolem ve svislých a horizontálních liniích zkondenzovaného znázornění kosmických protikladů. Stručný popis umění čistých myšlenek Tomasze Sikorského nutí ke kontemplaci, k hlubokému prožívání skutečnosti mimo smyslovou realitu.

Zájem o Přírodu, pokus o sdělení toho, co je v ní neměnné a stálé pozorujeme rovněž v tvorbě Čechů žijících na druhé straně Krkonoš.

Česká fotografie na výstavě zastoupená Karlem Doškem, Jiřím Hladíkem a Karlem Hníkem je esteticky méně stejnorodá, než fotografie z okruhu jelenohorského prostředí. Nejblíže pojetí čisté fotografie v popisu horské krajiny jsou práce Hladíka a Hníka (il. 47, 48). Vyznačují se soustředěním a kontemplací zvoleného pohledu. Velkoformátové realizace Doška (il. 49) působí prostřednictvím zvětšeného obrazu, v němž fotografické zpracování banálních, obyčejných motivů otevírá pole k budování univerzálních významů.

Noblesní výraz realizací Jana Nikendeye pramení ze samotného tvůrčího procesu. Jeho objekty uměleckého kovářství jsou ve hmotě začarovaným misteriem proměny prvků: spojují v sobě element země a ohně. Oheň umělcem ujařmený tvaruje, proměňuje zemský prvek kovu.

J. Nikendey přenáší prostorovost hory do uměleckého objektu (il. 66). Umělcova kovová socha, kovaná a částečně odlitá, je jakýmsi z přírody vyjmutým výsekem průřezu země: vrstvy kovu tvoří, podobně jako geologické vrstvy, samostatně existující organizmus, svéraznou budovu, horu, kapli, chrám. Jsou blízké abstrakci a zároveň plné příměrů k organickému světu.

Hora Ivany Pelouchové je v díle odhalenou formou přírody. Připomíná fragment korpusu zuhelnatělého ledu nebo přirozeně rozlomeného, na krajích roztaveného poloprůsvitného čediče (il. 63).

Z přírody vyrůstají i keramické "menhiry", sloupce Ivy Ouhrabkové, blízké formám ztvárnění zemského povrchu: erozí opracovaných skal, kamenných sloupů, zkamenělých částí stromů.

Iva Ouhrabková spojuje keramiku se sklem. V práci "Mezi nebem a zemí" (il. 64), díky kontrastu lesklého, průsvitného, studeného povrchu skla s teplem keramiky, získala smyslový, hmatatelný efekt soustředění kosmických protikladů, kontrastů prvků: průsvitnosti, prchavosti vzduchu a vody a stálosti, trvalosti a tepla prvku země.

Výsledkem fyzických zážitků, spojených se zápolením s horou v souvislosti s pokusem o utkání se se Sněžkou v zimních podmínkách, byla série dojmových, impresních kreseb Ilony Chvalové, v nichž, vzhledem k všezahrnující sněhové vánici, hranice mezi nebem a zemí úplně mizí (il. 72). Záznam chvíle, dojmu, toho, co je zapamatovatelné, je možné přirovnat k impresionistickým obrazům Otakara Lebedy, českého umělce, který jednu z návštěv v Krkonoších z doby před téměř sto lety zvěčnil na obrazu mlze se ztrácející krajinu (il. 12).

Roman Karpaš v kolorované dřevorytině systematicky rozebírá krajinu poledovcového kotle pod Sněžkou a proměňuje jej v grafický, syntetický, konturový obrys (il. 74).

Sněžka Karla Rybačky (il. 70) je zimní, jemná a impresivní, ale přitom konkrétní, jako výsledek paměti pozorovaného světa.

Napodobování skutečnosti se vzdaluje Alena Bílková. Prezentuje světelný, vodní nebo vzdušný vír - kosmický kruh, druh mandaly, prostor kolem místa shromažďujícího energii, a možná i konkrétní prostor kolem velké hory... (il. 53)

Samostatnou skupinu prací tvoří realizace německých umělců. Je zřetelné, že v současné době Sněžka již pro ně není stejnou horou, která je rozpoznatelná v pracích polských a českých výtvarníků žijících na jejím úpatí.

Výjimečnou prezentací velké hory je mezi pracemi německých umělců vztahující se ke konkrétní skutečnosti Sněžka Eberharda Peterse (il. 54).

Pro realizace německých umělců je příznačná větší různorodost, vzdálení se doslovnosti a neexistence zcelující nitky, která způsobuje, že výtvarníky spojuje magie místa. Obrazy a grafiky označují horu ne konkrétně, ale více obecně - jako každou horu světa. Tu, kterou každý nosí ve svém nitru.

Mezi německými pracemi se zvláštním způsobem vyjímá realizace Isy Brützkeové. Umělkyně vytvořila horskou krajinu z krasopisně na kousku papyru napsaných slok básně o horách od Hermanna Hesse. Sloky tvoří horská pásma a písmena se na sebe nakládají (il. 71).

Teplé v tonaci, lehké ve způsobu malby, jsou monochromatické, v odstínech červené a žluté provedené akvarely Dietricha Arlta, (il. 62) výtvarníka otevřeného k rozmanitým oblastem umění, autora obrazů, soch, instalací, který od roku 1997 buduje středisko uměleckého života - Nádraží umění - Kunstbahnhof v Herrnhutu.

Akvarel je technikou přímo odrážející autorovy emoce. Umožňuje zachycení každého citu, dojetí a váhání umělce. Je záznamem jeho citového stavu. Volné skvrny reálnosti zbavené, expresivní, silně působící barvy předávají emoce spojené s vnímáním reálné horské krajiny, krajiny představivosti, a možná vzpomínek...

Expresivnímu realizmu začátku 20. století jsou blízké práce: Erharda Gassana, Lűtze Jungrichtera a Iris Brankatschkové (il. 73, 75, 76).

Grafika Almut Zielonkové s mostem vypínajícím se nad propastí (il. 55), může být zároveň vyjádřením fascinace myšlenkou prostoru chápaného jako neprobádané, nebezpečné hlubiny a zároveň mostu spojujícího člověka se zbytkem světa.

Moderní, humorem podbarvený způsob uvažování prezentuje Michael Vogler. V sérii "Bach im Gebirge", "Morandi im Gebirge" (il. 68) a "Eva im Gebirge" ukazuje sémantické významy a různé způsoby fungování slova "hora". Ta může být konturou ženského těla, spojníkem v notovém záznamu nebo fragmentem architektonického návrhu. Je to asi jediná práce, v níž bylo téma hory zpracováno zcela odlišně - odtrženě od běžného vlivu skutečnosti pozorované nebo zapamatované.

"Kolem velké Hory" je druhou prezentací po výstavě "Z večerního zámku", uspořádanou BWA z tvorby umělců, které spojuje fascinace konkrétním místem na horách.3 Je pokusem o přezkoumání fenoménu hory, která přitahuje, podněcuje a osvobozuje tvůrčí energii.

Výbor současných prací německých umělců s realizacemi na úpatí Sněžky v Krkonoších žijících polských a českých tvůrců zřetelně ukazuje, že velká hora inspiruje, že je pro umělce důležitá. Hora povzbuzuje, uvádí do pohybu představivost. Pokud není hlavním zdrojem inspirace, osvobozuje skrytou tvůrčí sílu. Skutečnost, že v současné době Sněžka není přímým impulsem německých tvůrců ukazuje, že dosah jejího působení na umělce je omezen, že nejdůležitější je to, co je zde a teď, co je dostupné v přímém prožitku, co je pocítitelné v daném okamžiku.

Hora přitahuje umělce, kteří jsou ochotni opustit velká města, kulturní centra, aby se usadili na jejím úpatí a podrobili se vlivu zemské energie. Takové situace byly před válkou časté, umělci, stejně jako dnes, kupovali na horách domy a usadili se zde, aby tvořili v Krkonoších. Rovněž na úpatí velké hory narození umělci (např. Beata Justová, Teresa Kępowiczová, Marek Liksztet) se rozhodli vrátit se sem po dokončení studia a usadit se v místě svého dětství.

V současném umění je kolem velké hory pozorováno podobné prožívání krajiny, jaké je zřejmé i v pracích českých a německých výtvarníků před válkou, možná proto, že myšlenky vznikající na stejných místech mohou být mezi sebou propojeny podobným vnímáním duchovního vyzařování země.

Zdá se, že pokud po příjezdu na hory vystupujeme na stejné, jako před sto lety, železniční stanici, pokud chodíme stejnými cestami, pokud pozorujeme stejné pohledy, pak se objevuje duchovní spojení přítomnosti s minulostí.

Jelikož však nic nemůže být nikdy stejné i současné umění je odlišné. Jeho hlavním úkolem již není studium krajiny a proměny přírodních jevů. Pokud je umění naší doby blízké přírodě, pak se v něm jedná spíše o hlubší proniknutí do její podstaty, o zkoumání fundamentálních zákonitostí vesmíru.

Joanna Mielechová