Díváme se na hory, ale nad horami Usmívá se na nás Sněžka bílými vnadami, Jak nejvyšší paní v celém okolí, Co příjemnou má postavu, jako ňadra panny...

(Bogusz Zygmunt Stęczyński)

V roce 1784, cestou do Hirschbergu, si Stanisław Poniatowski povšiml, že z okolních hor nazývaných Riesengebirge, je vidět "nejvyšší, jménem Schneekoppe, z níž, jak se říká, je Vratislav a Prahu vidět". Pak Izabela Czartoryska, když opouštěla po léčebné kúře lázně Teplice v roce 1816, napsala: "srdce jsme měli sevřená a zrak co možná nejdéle spočíval na Sněžce". Již tehdy, na sklonku 18. a na začátku romantické poloviny 19. století byla krkonošská Sněžka opravdu slavná, dokonce možná nejslavnější v celé Evropě, neboť na ni vystupovali, nedbajíce na těžkosti a útrapy, poutníci z míst Slezsku velmi vzdálených. Nejurozenější královna Augusta na ni vystoupila v roce 1827 ve společnosti dvou dvorních dam, čtyř vysokých úředníků a dvorního mudrce - botanika, archeologa a geologa v jedné osobě. 11. září roku 1826 současně stanuly na jejím vrcholu Leopoldina Gieorgijevna Grotenwohlová z Kyjeva, nějaká Betty Pongová z Languedocu a Polka Maria Kmitová, která v pamětní knize určené pro odvážné dobyvatele této hory napsala: "I já jsem uspokojila svoji zvědavost". Tuto "zvědavost" vyvolanou slávou neobyčejné hory uspokojovali poutníci z italského Como, Ženevy, Královce, Saratova i Sankt Peterburgu, Paříže, Madridu, Londýna, Hamburgu, Fribourgu ve Švýcarsku, Rigy a dokonce z Port au Prince na Haiti, z Filadelfie a Jamajky. Sláva této hory byla zajisté velkolepá, o návštěvě Krkonoš přemýšlel Adam Mickiewicz, povzbuzený dopisem svého filomatského přítele Františka Malewského, který byl na Sněžce a z pobytu na ní si odnesl hluboký zážitek. Mickiewiczowi však osud nepřál neboť nedostal pas, ale na Sněžku se dostalo mnoho jiných znamenitých Poláků a také oni proslavili jméno Sněžné hory.

Její sláva byla tedy vskutku velká a získala mýtickou hodnotu také v souvislosti s jí věnovanými literárními odkazy, verši, cestovními deníky, epizodami románů a prvními psanými průvodci, které patřily nejen do literatury německé, polské a české, ale také španělské nebo americké. Proto každé vkročení v této romantické době na vrchol Sněžky se stávalo významným prožitkem a zdrojem silných dojmů také pro obyčejné lidi, čehož dobrým příkladem je nadšení krasné Rusky, paní Maslovové ze Saratova, kterou velmi potěšilo, že vystoupila na nejvyšší horu Německa. Španělský básník neznámého jména, kapitán de Zuaznavar v roce 1795 v Hamplově boudě čekal 36 hodin na zlepšení počasí, aby konečně spatřil nádherný výhled z vrcholku Sněžky a zapsal do pamětní knihy velmi povedený, jak tvrdí známý vratislavský hispanista, prof. P. Sawicki, verš - okázalou, v klasicistním stylu vystavěnou ódu, oslavující tuto horu:

Obrovská horo, ty se neobáváš Hrůzy závanů severního větru; Pane mohutný, klid přivoláváš Smiřujíc království plná nesvárů; Pomníku z ledu, chladem tvým ohromené Stydnou sluneční paprsky zmrazené A lidskou pýchu, Mistře nehybný, Pokořuješ, velký, mohutností ruky své. Pyšný velikostí, majestát ohromný Dáváš na odiv, ukázku své moci; Skrýváš se za závojem pláště oblaků, ve dne světlem pohrdáš, rád máš mraky noci, Pak zas šedé vkládáš, pyšné mezi hromy nad mlžným oparem, které - tvé přemoci Podléhají chladné - tam v hlubinu se vracejí, Odkud zas před zrak poutníka vyvstávají. Neb pod oblohou jasnou a průzračnou Spatří tě obyčejné oko smrtelníka, Spanilý třpytíš se jako hrad veliký; kdy vrcholku šlépěje poutníka se dotknou, Těžkost mu vynahrazuješ, laskavě mírný, A očím jeho v dálce neuniknou Řeky, doliny, vísky, pole, hory, Milé velikostí krásy Přírody!

O několik let později v roce 1800 vystoupil na Sněžku tehdejší velvyslanec Spojených států při pruském dvoře, jejich budoucí šestý prezident, John Quincy Adams (1767-1848). Tento výlet neobyčejně zajímavě popsal v Dopisech o Slezsku (Letters on Silesia, 1804), záhy přeložených do německého a francouzského jazyka, polsky vydaných ve Vratislavi v roce 1992 v překladu Marie Kolbuszewské s průvodním slovem Władysława Dynaka. Tehdy do pamětní knihy Sněžky napsal následující, již velmi romantické verše:

Abych tento kraj uzřel, napříč oceány Přijel jsem zde z otčiny nebeské volnosti, A obrazem spanilým z těchto hor výsosti, Sám bůh obdaroval zrak můj očarovaný Z hory, jejíž vrcholek v oblacích se ztrácí, Olbřím s pohrdáním oči sklání k dolině. Můj zrak za hranici horizontu plyne Leč ku otců krajině marně se obrací Ó, příznivá krajino, radostná léty Dětství, které hojně obdařily květy, Nemohu Tě spatřit: objevením té pravdy Pozvolna kanou mi po obličeji slzy. Leč z rejů vichřice pod klenbou nebes Vanoucích nad mou hlavou, slyším hlas Moudrosti: Co hledáš poutníku? Odvahu! Trpělivosti! S myslí na věčnou otčinu, vzhůru pohleď!

Ukazujíc prožitky bolestně nenaplněné, ačkoliv již předznamenávají ty, jež byly osudem Kordiana z dramatické básně Juliusze Słowackého na vrcholu Mont Blanc, tento verš budoucího prezidenta Spojených států zřejmě otevírá novou, romantickou kapitolu v dějinách interpretace jak Velké hory, tak i pohledů, které poskytuje. Otevírá totiž perspektivu preromantické a zralé romantické interpretace prožitků vyvolaných návštěvou vrcholu nejvyšší hory Krkonoš.

Kultovní vztah ke Sněžce, datující se od jistých archaických pohanských praktik, určitě však přes, od sedmnáctého století datované, výlety ke kapli sv. Vavřince na vrcholu této hory, se stal všední součástí života místní populace žijící v podkrkonoší, poté se rychle stal formou určité módy teplických lázeňských hostů a nakonec na vlně romantických proudů získal hluboký zásadní význam národní a vlastenecký, které, což je příznačné, se nejsilněji projevily v českém a polském postoji ve vztahu k této hoře, v menší míře pak v kultuře německé.

V polské historii Sněžky je zde třeba zdůraznit tři zvláště významné epizody. První z nich bylo napsání díla Hymna na horách olbřímích Kazimierzem Brodzińským po jeho pobytu v Teplicích a nepochybném výstupu na Sněžku v roce 1819, které zahájilo v polské literatuře romantické vnímání této hory. Druhým momentem, opravdu důležitým, byl - ve skvělé interpretaci Ryszarda Kincla - zápis do pamětní knihy Sněžky anonymním turistou v roce 1835 příznačného úryvku Velké improvizace ze Slavnosti mrtvých díl III. (Dziady III. část) Adama Mickiewicze, který začíná slovy:

Milion nazývám se - vždyť za miliony miluji a trpím želem. Na otčinu patřím bědnou, jak syn na otce, jemuž kolem lámou kosti, cítím utrpení lidu veškerého, jak matka cítí v lůně bolest plodu svého.

Nebylo to jistě věcí náhody, že vedle tohoto zápisu nějaký rozhněvaný Němec učinil poznámku, že do Koppenbuchů se smí psát jenom německy, zato anonymní český poutník, v polemice s tímto Němcem, potěšil Poláka, že jeho vlast pod záštitou slovanské vzájemnosti, získá zakrátko svobodu.

Třetím momentem je zde dobře známá, Kornelem Ujejským uváděná skutečnost, že se po výstupu na Sněžku pokusil, spolu se znamenitým českým vědcem a buditelem národního obrození, Janem E. Purkyněm, vybudovat velkou kamennou pyramidu "für die polnische Unsterblichkeit".

Jedná se o významnou skutečnost, neboť na vlně romantických proudů se Sněžka stala horou všeslovanského sblížení, jakož i osobitou národní horou Čechů stejně, jako se pro Slováky stal tatranský Kriváň. Počínaje rokem 1826 vedle titulních listů pamětních knih Sněžky začali Češi zapisovat pro ně z národního hlediska důležité citáty z básně významného buditele národního vědomí Jána Kollára Slávy dcera, aby si ji tímto způsobem "přivlastnili" pro sebe. Na jejich stránkách vyjadřovali takéj smutné z důvodu aktuální národní situace Čechů myšlenky, tak, jak to učinil nějaký AM (možná překladatel Mickiewicze Antonín Marek?), když napsal:

Na výšinách Krkonoš smutně sedím, Přitisknut bouřlivým větrem za sebe hledím, Kde se kraj můj rozprostírá drahý, Neboť jest obsazen Slovanů nepřáteli.

V takových interpretacích se Sněžka jevila jako "zlatý vrch" a spanilý hrad "mému rodu nezabraný", a stala se postupně pro českou romantickou mládež symbolem svobody národa. Doopravdy vrcholným projevem tohoto jevu se stal zápis do pamětní knihy Sněžky v létě roku 1833 nejznámějšího českého romantického básníka Karla Hynka Máchy, mimořádně charakteristického, mesiánsky expresivního verše:

Sněžka zdvihá čelo jasné, Krakonošů lampa plane, Krvavé až zoře zhasne, Zlaté Čechům slunce vstane.

Tento projev "krkonošského mesianizmu" znamenal povýšení Sněžky na národní, svatou českou horu. V romantické kultuře se stala významným národním symbolem jak pro Poláky, tak i pro Čechy a současně i symbolem polsko-české slovanské vzájemnosti. Proto nepochybně zvláštností tohoto jevu je, že velká pohraniční hora, která získala obrovskou evropskou slávu, téměř současně začala plnit úlohu významného symbolu a skutečné hodnoty dvou národních kultur, že Sněžka byla tehdy horou, která nerozdělovala Poláky a Čechy, ale naopak je sbližovala. Proto není divu, že v romantickém vidění krajiny pozorovaném z vrcholu Sněžky, měla převahu nad realistickým popisem její symbolická interpretace, která umožňovala v jednom okamžiku spatřit současně - tak, jak to bylo zaznamenáno v poezii Bogusze Zygmunta Stęczyńského - Vratislav, Drážďany, Prahu, Vídeň i Krakov - celou tehdejší slovanskou oblast. Stala se posvátnou národní horou Čechů a tím i místem slovanské vzájemnosti a jejím významným symbolem.

Jacek Kolbuszewski