Svou výpravu do nekonečna zahájila právě u Velké hory. Na skalkách v Sokolích horách (Góry Sokole w Rudawach Janowickich) zjistila, že právě to je ten směr, který odpovídá její povaze - vzhůru. Toto odhalení bylo jakoby náhodné; během nedělního výletu z Vratislavi spatřila nahoru vystupující známé, a tak to zkusila i ona. Hora Sokolik má skoro 623 metrů, Křížová hora (Krzyżna Góra) o něco více. Takže, pokud to budeme měřit prozaickými metry, nejsou to žádné Velké hory. Spíše trpaslíci. Trpaslíci ve srovnání s těmi, ke kterým se za chvíli vydala. Samozřejmě jsem ty skalky znal; dokonalý horolezecký terén, i když by mě nikdy nenapadlo využít je pro vrcholový sport. Stačila mi cestička těžce vyšlapávaná po dlouhá staletí, nesčetnými chodidly lidí, kteří tudy prošli, aby se podívali z výšky na svou krajinu. Když jsem tam býval, moje nohy rády využívaly tu kolektivní námahu nohou, která se pak proměnila ve stezku. A také jsem cítil, že když se této trase podrobím, udělám to také pro ty, kteří později - někdy - půjdou stejnou cestou pro totéž, pro co jsem šel tehdy já, a přede mnou jiní. Nikdy jsem nedokázal pochopit - a pořád nechápu - to neústupné dobývání cest, kterými nikdy nikdo nepůjde, jen ti, kteří pro sebe; pouze pro sebe; chtějí zvítězit nad nemožným. Nechci zde zaměňovat Sokolíky za Alpy, Andy nebo Himaláje. Nanejvýš za zdejší Velkou horu, o které jsem neslyšel, aby na ni někdo závodně vystupoval.

Když jsem se jí zeptal - proč? - něco odpověděla. Ale nic, co by mi zůstalo v paměti. Wanda Rutkiewiczová dokázala promlouvat pohledem a úsměvem. Jakoby se divila sama sobě a byla sobě záhadou. Odpovídala spíše intonací, nežli slovy. Slova zůstávala někde v pozadí, trochu mlhavá a nedokončená. Nelze je zopakovat. Ale z toho, co řekla, jsem pochopil, že hledá určitou horu, a možná jenom způsob, jak překonat hranice možností. To je její sen a pod touto záminkou dělá to, co dělá. To, jak jsem již řekl, nechápu. Přesto mi však imponovala systematičnost toho jejího útěku od stezek, kterými chodí všichni. I takoví jako já. Na Lysou horu, Tři koruny, Sněžku nebo Vysoký kámen. Zdá se mi však - i když jsem to přece neřekl - že zradila ty první skalky svého života. Neříkám, že se do nich jednoduše nezamilovala. Ale ani se na to území citlivějším okem nepodívala. Každopádně o Jizerských horách (Góry Izerskie) poprvé v životě - a možná i naposledy - uslyšela ode mne. Takže pokud jde o Sokolí hory, tak tyto opustila. Běžela za jinými. Vylezla na jiné. Vzal bych Vás rád na krátký výlet. Jedno - nanejvýš dvoudenní. Někam do Krkonoš nebo právě - a to raději - do Jizerských hor. Do takových, kde není kam ani proč lézt nahoru. Kam si člověk jde popovídat. Se stromy, oblohou, se skálou, s celým světem, pokud již ne s těmi, kteří nás doprovázejí.

Na rétorickou oplátku mně nemohla pozvat na nějaké K2 nebo Kančendžengu, kde je člověk vlastně vždy nevítaným hostem. Protože je ta druhá považována za horu, kde bydlí všechna božstva lamaizmu, ani himalajisté si netroufají vystoupit na úplný vrchol z obavy před nepochybným trestem. Je chráněn hrozivými pověrami. Takže člověk musí do Himalájí pronikat sám; přes mrtvoly a za každou cenu. A i kdyby tomu tak nebylo - přece bych nemohl pozvání přijmout. Nechtěl bych. Nedůvěřuji lezení s lanem. Od háku k háku. Od jednoho úspěchu k druhému. Čím pak ale je to, co jsem s Wandou Rutkiewiczovou prožil? Jaký to má smysl a jaký význam?

Prozaicky řečeno, byl to jistý obchod. Ne finanční - chraň bůh. Obchod spíše symbolický. Možná filozofický? Určitě pocitový. Také duševně-emocionální. V jistém smyslu estetický. Setkali jsme se u - nebo spíše naproti - Velké hory. Žádné konkrétní a pojmenované. Velké hory, kterou člověk má a nosí v sobě jako osud. Někdy také před nebo pod sebou. Protože, jakkoliv je Hora veliká, její rozměry záleží na míře naší představivosti; míře osobního snění; na rozmachu, s jakým ji chceme dobýt. Ta moje byla totiž menší; mnohem menší než její Velká hora. Moje - jednotlivá. Její - mnohonásobná. Chtěla je všechny proběhnout pokud možno najednou. Sama řekla o té své podivné lásce, že je to Karavana snů. Vlastně - Karavana ke snům. Vypracovala přesný kalendář svých plánovaných úspěchů. První vrchol Čho-Oju v Tibetu měla dosáhnout 01.9.1991. Poslední - právě Kančendžengu v Nepálu - 15.8.1992. Všechno osmitisícovky. Dojala mne ta kalendářní preciznost. Nikdy se mi nepodařilo snít s diářem v ruce. A nepřepočítával jsem sny na peněžní částky, které s nimi jsou spojeny. Najednou jsem narazil na jakousi amerikanizaci snů. Vždyť dreams to jsou také sny.

K mé Velké hoře mne netáhl sen, ale druh "nejisté jistoty", že v ní najdu poklad. Nebo, že se alespoň má chodidla, dlaně nebo zrak dotknou místa, kde ten poklad určitě je. Ale o pokladech jsme nemluvili. Odněkud věděla, že i já mám svou Velkou horu. A její nevydařené fragmenty dokonce někde náhodou spatřila. Ostatně, ne náhodou. V tom, co vyprávím (a nikde jinde) není žádná náhoda. Prostě, když se setkala s nestorem polského horolezectví, profesorem Andrzejem Wilczkowským z Łodže, spatřila u něho jistý znak. Byl na obálce jeho knihy. Vydala se po jeho stopách (profesor jí poskytl určité pokyny) a došla až ke mně. Někdo před tím - asi paní Ewa Matuszewská - byl zprostředkovatelem našeho setkání. Řekli mi předem, oč jde; byl jsem domluvený na den a hodinu. Setkali jsme se.

Právě se rozjížděla iniciativa Karavany ke snům a Wanda Rutkiewiczová zahajovala organizační činnost. Protože její lásky byly nákladné. Vyžadovaly mnoho prostředků, které se snažila získat důkladně a horlivě. Ale prozatím - ani halíř. Reprodukce mého obrazu měla být umístěna na propagační brožuře, která tak trochu zviditelňovala plánovanou Karavanu a byla nástrojem pro získání sponzorů. Zdá se, že jsem měl nějaké připomínky nebo zábrany. Nenalézal jsem vnitřní souhlas k zapojení se do aktivity tak smělé a nebetyčné. Řeknu upřímně, moje hory - ty větší i malé - neměly nic společného s himalájskými vrcholy. Byly spíše vysněné než skutečné, a jejich dobývání vůbec nepřicházelo v úvahu. Vznášely se na nebi jako oblaka. Jako kameny lehčí než vzduch. Ale ukázalo se, že to, co jim vytýkám jako slabost, ona vnímá jako přednost. Pokoušel jsem se vcítit do toho cizího hlediska. Ale především zachránit se před účastí - aspoň jen per procura - v dobývání hory. To, co dělala, bylo zahrávání si se životem. Ne nějaké pikniky snílků na sudetských kopečcích; peripatetické procházky podél Jizerského hřbetu; a dokonce zadýchání během rychlé procházky od Švýcarky (Szwajcarka) na vrchol Sokolíku, což jsem osobně rád praktikoval. Ale odmítnutí nepřicházelo v úvahu. Nebyl bych schopen.

V jistém smyslu mně ochraňovalo to, že jsem ten obraz neměl. Již dávno zmizel ve světě a ani jsem nevěděl v jakých rukách. Měl jsem pouze reprodukci a to bylo vše, co jsem jí mohl dát. K tomu - samozřejmě - těch několik rozhovorů o horách, ze kterých jedině a zatvrzele vyčníval ten zásadní rozdíl mezi jejím a mým vnímáním Velké hory. Neshrnu ty rozhovory. Mohu jen říci, že v nich bylo více o Duchu než o horolezeckých technikách nebo dekompresi. Ani slovo o euforii balancování mezi výškou a dnem. O hrdinství překonávání hranic odolnosti. O horolezeckém vybavení. O způsobech organizování kolektivů. Povídali jsme si o duševním hladu výšky a o světě, který se stává - když se na něj díváme z výšky - něčím úplně jiným než ten, který je vidět z chodníku. Moc jsem se tomu divil. Ona; fyzická z každého hlediska; inženýrka elektroniky; výjimečně uspořádaná; obeznámená s prozaickým počítáním a kalkulováním. A tady, duchové; duševnost; pověry; transcendence.

Během jednoho takového setkání jsem jí asi ukázal kousek granitu, který jsem si přinesl jako talisman z jisté příhody v horách. Příhody ne nebezpečné, i když svérázně dramatické. Musím ji považovat za setkání s nebezpečným živlem, s děsivým Duchem, se kterým to nebyla a není legrace. Kamínek ležel na stolku. Nevzala ho do ruky. Dotkla se ho jenom prsty. A s úsměvem řekla, že právě to hledá. Pochopil jsem to dobře? To byl jen kousek sudetského kamene. Žádná Ču-mu-lang-ma. Žádný Mont Blanc.

Těch několik setkání - celkem málo, čtyři nebo pět? - se nějak prolínalo. Slilo. Zmenšilo. Kdybych je měl nějak obecně charakterizovat, musel bych říci, že ne ona, ale já jsem byl během nich více přízemní. Více ujařmený Horou než ona Horami. Víc omezený než ona, která chtěla být větší než Hora. Takže nakonec byl obraz vytištěn. Potom se objevil ještě na několika pohlednicích, které posílala z různých míst na světě. Odletěl do oblasti obchodu, který se jako Karavana ke snům rozvíjel pomalu. Ale asi moc pomalu, protože neočekávaně byla expedice zrušena. Ulevilo se mi a jednou, když jsem Wandě Rutkiewiczové volal, zeptal jsem se jí, zda si ještě pamatuje na to pozvání do Krkonoš?

Dnes se kaju, protože to mohlo zaznít kousavě; Sudety oproti Himaláji. Pamatovala, zajisté. Ale - pokud si dobře vzpomínám - vymlouvala se na nějaké přípravy na automobilové závody. Jednoduše řečeno, vypadalo to tak, že můj obraz jí přinesl smůlu. Jejímu projektu. Protestovala proti takovému vysvětlení. To není pravda. Nebyla pověrčivá - to řekla - a má v úmyslu jej používat nadále. Co víc, navrhla, abych pro ni namaloval jiný obraz v podobném duchu, když tamten nemohu, nebo nechci zopakovat. To jsem jí rád přislíbil, bez jakýchkoliv podrobností, ale s plnou zodpovědností. Potom se dlouho vůbec neozývala. Mezitím, vlastně hned po tomto rozhovoru, jsem začal přemýšlet o splnění toho slibu. Odněkud - z tisku? rozhlasu? televize? - jsem se dozvěděl, že expedice nebyla zrušena, jen posunuta o rok. Dostal jsem nějakou pohlednici nebo dopis ze zahraničí, kde Wanda Rutkiewiczová sbírala korunu ke koruně. Představoval jsem si, jak se již osmitisícovky stavějí do řady.

V oněch rozhovorech bylo ještě něco, co jsem já v ní a ona asi také ve mně chápala. Velká hora to je Velká samota. Zasloužený odpočinek od lidského stáda, ve kterém jsme jedním z mnoha zvířátek, heideggerovsky existujících až do smrti.V nížině jsme lidstvem. Kdežto nahoře jsme člověkem. Nikde, tak jako v horách, nejsme tak moc osobou; čili zvláštní existencí; nesrovnatelným jednotlivcem. Když budeme v tomto myšlení pokračovat, lze říct, že v nížinách jsme Heideggerovými ovečkami, kdežto nahoru nás vede Nietsche. Tak by to šlo jednoduše převést na filozofii, které jsme se v oněch rozhorovech nedotkli. Upoutalo moji pozornost to, že se prozradila s tím hladem samoty. A u této příležitosti, odstupem od skupiny. Měla - myslím - bohaté zkušenosti se společným životem ve skupině. V různých skupinách. Velmi různých. A zdá se - že se špatně cítila pod tímto zákonem, který i z pěti, šesti osob tvoří komplikovanou hierarchii; stádo pod velením vedoucího. A také odkazuje na řetězec povinností, které je třeba bezvýhradně dodržovat. Říká se o ní, že na horách nebyla snadným partnerem. Nicméně shodli jsme se na tom, že zejména na horách musí člověk mít kolem sebe dobrou společnost. Tu nejlepší. Vybranou. Tím spíše v těch propastech, které byly jejími horami. A že hory dokážou vydobýt z člověka různé věci. Ne vždy ty nejlepší. Občas úplně naopak. Hory jsou nejlepším měřítkem pravdy o člověku.

Ale to vše je pouze úvod ke skutečnému tématu, jež jsem obecně popsal, ale který však nestihnu vyčerpat. Wanda Rutkiewiczová nakonec připravila svou Karavanu ke snům k realizaci během následující sezóny a vše bylo hotové. Před jejím odjezdem se v televizním studiu uskutečnilo malé setkání na rozloučenou. Pořad moderovala sama. Pozvala Włodzimierza Zawadzkého, profesora fyziky a básníka. Krzysztofa Langa, režiséra a jejího mistra v oblasti filmu o horolezectví. A také níže podepsaného. Je dost možné, že tam měli být i další hosté, ale o tom nic nevím. Kdežto ta skupina, která jednoho odpoledne, nějaký týden nebo dva před jejím odjezdem, usedla před kamerami, je pro mně do dnešního dne nelehkou hádankou. Proč právě tito tři lidé? Nemám zdání. Na to setkání jsem si vzal starožitnou vycházkovou hůl, která kdysi patřila Němci - horskému poutníkovi, ozdobenou znaky z mých oblíbených - jenže o nějakých 60-70 let později - míst v Krkonoších a Jizerských horách. Ta hůlka měla podporovat hledání Velké hory právě tam, kde začal její příběh s horami. To znamená v nejbližším geografickém okolí. V nevysokých přece Horách, které kdosi pojmenoval Obrovskými. Hůlka měla být argumentem proti hledání Velké hory někde na druhé polokouli. Ale rozhovor se týkal jiných záležitostí. A asi se nevyvinul tak, jak by měl. K Duchovi hor, který je vždy a všude připraven ukázat člověku, jehož potká, pravdu, která nikde jinde neexistuje. Wanda Rutkiewiczová byla neklidná. Stejně jako její hosté. Je mi hanba přiznat se, že ani nevím, o čem jsme to mluvili. Dokonce jsem se na ten program ani nedíval. Někdo, koho jsem potkal v Katovicích, říkal, že byl velmi zajímavý a nahrál si ho dokonce doma na video. Této příležitosti jsem také nevyužil. Takže, z toho všeho si pouze pamatuji, že jsme tam neřekli asi to nejdůležitější. Televizní studio neumožňuje příliš vysoký vzlet. Nejsou tam místa, kam by bylo možné lézt. Ani fyzicky ani duševně. Krátce potom odjela.

Mezitím vznikl obraz a čekal na její návrat odložený kdesi v zadní části pracovny. Čas plynul. Táhl se. Plynul čím dál tím více. Až se najednou objevily zprávy o nějaké nehodě. Tak dvojznačné, že jim bylo možné rozumět různě. A čas plynul dál. Potom, když už bylo stále jistější, že odešla jiným směrem - že se nejspíš nevrátí - pojmenoval jsem obraz Ukolebávka pro Wandu Rutkiewiczovou. No a to by byl celý úvod k tomu krátkému závěru, který píšu od začátku.

Angličtina nedělá rozdíl mezi touhou a snem. Pouze v polštině - Karavana ke snům (touhám) - to znělo tak jednoznačně, že je těžko se neusmát. Je to jednoduché představit si na pozadí tmavé oblohy (která i ve dne vypadá jako noční) ty svahy, nejdřív jen kameny a skály a hned výše led a sníh. Ten průvod lidí, jako karavana soumarů, kteří klopýtají na okraj trpělivosti; pořád blíž k Velké absurditě. Pořád blíže smrti, která drží ve svých rukou konce všech provazů. Cítil jsem se chtě nechtě trochu zapletený do této záležitosti, když už vstoupila na himalájská bezcestí a držel jsem jen palce. Nějak v té době jsme šli, několik lidí, na Vysoký Kámen a u malého ohniště jsem vzpomínal na Wandu Rutkiewiczovou. Pomalu se ztrácel sníh na jizerských svazích a pouze Sněžka a Szrenica trvaly na svých bílých šatech. Ale nad našimi hlavami proletěli tři krkavci směrem na západ. Dobré znamení.

Nikdo neví, jak to bylo dál, i když se o tom mnoho řeklo, napsalo, vytisklo. Co se stalo doopravdy? Komu věřit? Došla? Dosáhla svých snů? Určitě dosáhla toho, čeho dosáhnout - třeba nevědomky - chtěla. V nejlepším stylu, protože - jako nemnoho jiných - byla jeho mistryní. Také v nejlepším stylu překročila tu tenkou hranici mezi horami skutečnými a vysněnými. A konec konců každý z nás, kdo ji znal či neznal, si musí lámat hlavu sám nad uspokojující odpovědí.

Takže pouze tolik mohu a mám právo napsat o věci, které jsem se účastnil méně než symbolicky. Symbol - sýmbolon - staré řecké slovo, které znamená polovinu obolu. Možná, že právě toho obolu, který většinou dostává Charon v příslušné chvíli. Legenda praví, že na rozloučenou se přelamovala mince a každý z dvojice si bral svou část. Po letech budou složeny a vytvoří celek. Pokud k sobě ideálně pasují, držitelé polovic se rozpoznají; i když všechno bude jiné; jejich věk; jejich těla; okolnosti a paměť. Všechno bude jiné a pouze ve dvou částech rozlámaného obolu se zachová pravda o někdejším rozloučení a rozluce. Po úspěšné výpravě na druhý břeh Styxu k sobě padnou jako ulité.

A to je již vše. Konec.

Ale je ještě něco, co musím - i když to nemá nic společného s onou záležitostí - zde napsat. Jedná se o Velkou horu, která nepochybně existuje, i když - jak jsem napsal - nemusí o ní zase vědět mapy. O Velké hoře, která je vždy na obzoru a nikdy pod chodidly nebo třeba koleny. Kdo ví, jestli před 100 nebo 200 lety nebyl výstup na vrchol Krkonoš výkonem jako dnes výprava na Mont Blanc. Mezitím se prodloužila vzdálenost mezi místem, ve kterém žijeme a horou, ke které jdeme pro sen. Sny našich dob se přemístily k Tibetu; vzdálily se v prostoru a je zapotřebí nejspíš karavany, aby bylo možné se k nim - snům - alespoň trochu přiblížit.

A jen ti odvážní k nim jdou, aby se - nejčastěji - už nevrátili, nebo aby nás drželi v celoživotní nejistotě. Jsou nebo nejsou? Oni na nás, nebo my na ně čekáme? Něco se stalo s našimi sny. Takové jsou mé myšlenky, když tak sedím pod nebo u mé nevelké Velké hory, která mně sama zahrnuje sny.