VERZE

deutsh
polska

Výstavy

Seznam účastníků

Kolem velké Hory

Ilustrace
Současné
Historické

Krkonoše v české krajinomalbě

Miloslav Bartoš

Krkonoše, nejvyšší české hory, mají mezi evropskými pohořími v mnohém ohledu výsadní postavení. Vynikají nad jiné nejen bohatstvím vzácných přírodních prvků a jevů, ale především jedinečnými krásami a hodnotami krajinnými.S rozvojem měšťanské společnosti a šířením myšlenek osvícenství od poslední čtvrtiny l8. století mnohostranný zájem o nejvyšší české hory sílí. Do Krkonoš za poznáním jejich jedinečné přírody a krajiny přicházejí se stále sílícím proudem poutníků ze Slezska i Čech učenci a malíři či kreslíři prospektů, kteří zachycují horský hřeben často v topografické zkratce ze vzdálených stanovišť. Krátce po svém založení vysílá roku 1786 Královská česká společnost nauk do hor přírodovědnou expedici. Botanik T. Hanke, mineralog J. Jirásek a geografové T. Gruber a F.J. Gerstner shrnují své poznatky v převratném díle Beobachtungen auf Reisen nach dem Risesengebirge, vydaném v Drážďanech roku 1791. Jen o málo později vychází ve Vídni roku 1804 nejlepší dílo krkonošské literatury vůbec, nepřekonatelná monografie dr. J.K.E. Hosera, která podrobně popisuje především životní způsob a kulturu krkonošských horalů.

S vědeckým zájmem o výklad přírodních jevů a snahami o poznání a povznesení života prostého lidu vyrůstá z osvícenského racionalismu i nové vnímání a chápání přírody a krajiny. A právě na přelomu 18. a 19. století s ústupem klasicismu a začínajícím romantismem vstupují nejvyšší české hory natrvalo jako předmět zobrazování do českého výtvarného umění. I tady působí ještě podněty předcházejícího období, kdy Krkonoše představují pro první turisty a kreslíře především uzemí nevídaných přírodních pozoruhodností, zvláštností a kuriozit. Jedním z prvních byl Antonín Karel Balzer (1771-1807), mladší syn zakladatele významné pražské rytecké dílny Jana Jiřího Balzera, úspěšného reprodukčního umělce, portrétisty, krajináře a nakladatele. Pod vedením svého otce se Antonín Karel vyučil ryteckému řemeslu a zvládl všechny tehdy užívané techniky-mědirytinu, mědilept a akvatintu. Později ještě zdokonaloval své kreslířské a grafické schopnosti u nejlepších mistrů své doby na akademiích ve Vídni a v Drážďanech.

Od počátku tvůrčí dráhy věnoval Antonín Karel Balzer veškerý zájem živé přírodě a krajině. Za krajinnými motivy cestoval po celých Čechách, vydal se za nimi i do alpských zemí a velmi jej upoutala i krajina krkonošská. V letech 1792-1794 soustavně jížděl do Krkonoš. Se skicářem v ruce procházel Vrchlabím, vystupoval na neschůdné hřebeny, putoval českým a slezským podhůřím. Výsledkem jeho malířských toulek byla nejprve série malých předlohových leptů, které vydal ve Vídni v roce 1794. V témž roce pak v Praze vyšel v knižní formě cyklus 24 pohledů na Krkonoše a Adršpašské skály neobvykle velkého formátu 42 x 32,5 cm, provedených technikou kolorovaného čárového leptu, v němž Krkonoše s 18 motivy výrazně převažují. Současný ohlas Balzerova krkonošského cyklu, který roku 1812 vyšel ještě ve druhém vydání byl v kruzích veřejnosti, umělecké kritiky i v tisku velmi příznivý. Balzerův krkonošský cyklus nepřekvapil jen množstvím zpracovaných námětů a velikostí jejich obrazové plochy. Nepřekvapil ani výběrem motivů, neboť Balzer zachytil přirozeně nejatraktivnější a nejvýraznější (il. 5, 15): krkonošské vodopády, Sněžku, Sněžné jámy, Kozí hřbety, Malý Šišák, skupinu žulových skal a další. Novost jeho pohledu spočívá v hluboké citovosti a básnivosti s jako ztvárnil krkonošskou přírodu. Zjemnil ji a zároveň zdůraznil její romantickou vznešenost. Až neskutečně krásné jsou jeho Krkonoše, ale jsou to ony s charakteristickými liniemi svých hřebenů a vrcholů a s ohromující velikostí přírodních tvarů i jedinečností přírodních dějů. Proto je A.K. Balzer pokládán za zakladatele české krajinomalby vůbec. Idealizaci krajiny opouští i Balzerův současník Karel Postl (1769-1818), profesor krajinářské školy při pražské akademii, jak dokládá jeho akvarelové panorama Krkonoš se Sněžkou ze Slezska (il. 6). K němu se řadí i nedávno objevený kreslíř, malíř a grafik Antonín Jan Venuto (1746-1825?), autor jemně vypracovaných vedut podkrkonošských měst a vesnic a krkonošských motivů většinou shodných s těmi, jaké zachytil i A.K. Balzer. Všichni tito umělci stojí na počátku více než celé století trvajícího romantického období krajinomalby, kterému krkonošská krajina nabízí náměty a motivy velmi blízké alpským. Jako jeden z prvních za nimi do Krkonoš přichází Antonín Mánes (1784-1843), zakladatel malířské rodiny, jejíž všichni příslušníci, Antonínovy děti Amálie, Josef i Quido, svého otce následují v malířské dráze. Antonín Mánes, žák výše zmíněného Karla Postla, má k horám i vztahy osobní. Při cestách do hor poskytuje přístřeší Antonínovi i jeho dětem vrchlabský lékárník Vojtěch Kablík se svou manželkou Josefinou, která se proslavila jako objevitelka nových druhů krkonošské květeny a první žena botanička v rakousko-uherské monarchii. Antonín Mánes patrně v letech 1831-1832 vyučoval kresbě a malbě komtesu Morzinovou, dceru vrchlabského zámeckého pána. Svědectvím delšího pobytu v podhorském městě jsou téměř dvě desítky studií (il. 7), mezi nimi zvláště upoutá pohled na Vrchlabí od jihu, dochovaný ve dvou verzích jako akvarelová předloha a olejový obraz. V předhůří Krkonoš zaujala malíře výrazná architektura několika mlýnů. Avšak díla, kterými obesílal pražské výstavy, inspirovaly také jeho cesty až na hřebeny. Roku 1833 vystavil Horskou krajinu ve stoupající mlze a o tři léta později dnes ztracený obraz Stromy u stezky při prameni Labe v Krkonoších. Ve většině svých prací zůstává Mánes citlivým realistou. Romantickému vnímání krajiny se nejvíce přibližuje v Horské krajině s kamzíky - zobrazení rozeklaných skal. Využívá v něm světlo, aby jim dodal záhadnosti a tajuplnosti. Ale i v realistickém obrazu návsi Dolního Dvora s kostelíkem v pozadí a s řekou v popředí cítíme malířovu snahu uchvátit diváka, působit na jeho cit něžnou krásou motivu. V polovině let čtyřicátých l9.století přichází se svým otcem do Krkonoš i Josef Mánes (1820-1871), od roku 1836 žák historické školy pražské Akademie, vedené ředitelem Františkem Tkadlíkem. Studuje zde proměny červánkové oblohy nad krkonošskými údolími a hřebeny, zejména východy slunce (il. 8, 38), načrtává kapli sv.Vavřince na vrcholu Sněžky, skalní útvary Sněžných jam, a uchvácen velkolepostí horské přírody, vzbuzující pocity nadpozemské volnosti a svobody, maluje symbolické Orlí hnízdo - panorama Krkonoš s motivem dravce v popředí. Po smrti otce žil a pracoval Josef Mánes v Mnichově. Odtud se roku 1846 vydal na malířské toulky do Slezska a na Slovensko a v létě následujícího roku pobýval podruhé v Krkonoších. Z několika desítek přírodních studií, které J. Mánes při svém putování vytvořil, se dochovalo osmnáct převážně realisticky pojatých vyobrazení, ale i silně emotivní olej Měsíčná noc v horách a z doby o málo pozdější obraz Bouda Kovárna pod Sněžkou, který zachycuje dramatické chvíle nadcházející letní bouře. V létě roku 1847 Josefa doprovázel v Krkonoších jeho starší bratr Quido Mánes (1828-1880). Ubytovali se na Petrově boudě, kterou oba načrtli s živou žánrovou scénou vítání hostů. Druhým dílem Quida z této cesty je portrét tety Mánesových, výše zmíněné vrchlabské botaničky Josefiny Kablíkové, doprovázené lékárnickým famulem, u staré boudy poblíže Sněžných jam (il. 9). Mladším současníkem zakladatele věhlasné malířské rodiny Mánesů byl Josef Matěj Navrátil (1798-1865). Vyrůstal v Praze v rodině malíře pokojů. Se svým starším bratrem se vyučil otcovu řemeslu a v letech 1819-1823 se zdokonaloval na pražské Akademii a vedle nástěnné malby, kterou mistrně ovládal, se věnoval i krajinomalbě, jejíž motivy - zejména horské - využíval i v monumentální tvorbě nástěnné. Za motivy hor se vydával nejen do Alp, ale v letech 1850-1854 prošel českou i slezskou stranu Krkonoš. Namaloval nejmohutnější krkonošský vodopád (il. 10) - slap Mumlavy u Harrachova a ve Slezsku horské údolí s obydlími vsi Myslakowice, založené roku 1837 náboženskými utečenci z tyrolského Zillerthalu. V obou, byť idylicky laděných, obrazech přetváří skutečnou podobu přírodních scenérií tak, aby umocnil jejich velkolepost a ohromil poutníky stojící v popředí mohutností vodopádu a horských vrcholů.

Z pražské akademie ze školy Maxe Haushofera vyšel Adolf Kosárek (1830-1859), poslední z významných českých romantiků, který v závěru svého krátkého, tragicky vnímaného v bídě a nemoci ukončeného života, vyjádřil monumentální formou smysl české krajiny a vytvořil několik odvážných, barevně bohatých maleb inspirovaných krajinou nejvyšších poloh Krkonoš - studii vodopádu (pravděpodobně Pančavského), proslulou, již současníky obdivovanou Bažinu v horách (Mlhy v Krkonoších) a dnes nezvěstnou Krajinu z Krkonoš vystavenou až po smrti umělce.

Krkonošská témata shledáváme i v rozsáhlém krajinářském díle Václava Kroupy (1825-1895), dalšího žáka pražské Akademie u profesorů Ch. Rubena a M. Haushofera. Do Krkonoš zajížděl od sedmdesátých let 19.století. Kromě dalších námětů připomínají nejvyšší české hory obraz Horská krajina (1876) a panoramatický pohled na Velký rybník pod Sněžkou (1891) (il. 11). V 2.polovině 19.století krajinomalba směřovala od idylického romantismu obrozenské doby k přímému studiu krajiny a bezprostřednímu smyslovému vyjádření a vnímání přírody a přírodních dějů, k zachycení a vystižení proměnlivých nálad, barev a tvarů krajiny za různého osvětlení a dějů. O to od počátku usiloval Julius Eduard Mařák (1832-1899), od roku 1887 profesor a zároveň rektor krajinářské školy pražské Akademie. Ač krkonošské motivy v jeho díle nacházíme převážně na počátku jeho umělecké dráhy, vyšli z jeho školy malíři, v jejichž díle Krkonoše získaly stěžejní postavení. Sám Mařák čerpal z krkonošských motivů, když zajížděl za svým otcem, který v letech 1853-1860 působil na panství barona Silberštajna v Heřmanových Sejfech u Hostinného. Zaujaly ho bezpochyby zejména horské bystřiny a Labský vodopád, který kreslil ještě v 80.letech.

Obdivuhodné malby s motivy Krkonoš vytvořil nejnadějnější Mařákův žák Otakar Lebeda (1877-1901). Tento pražský rodák, který vstoupil do Mařákovy školy jako patnáctiletý, se roku 1894 usadil v chalupě u Štěpánků v Pasekách nad Jizerou nedaleko Vysokého, odkud namaloval typické panorama Krkonoš, motiv pole se zdejší věhlasnou plodinou - zelím a město Vysoké s kostelíkem. Ač i jeho tvorba jako začátečníka zaslouží náš obdiv, teprve o dvě léta později následuje ve výtvarném úsilí Adolfa Kosárka a odhaluje "podstatu hor otevřených živlům" (il. 12). Jeho zpodobení krkonošských jezer, Velkého a Malého rybníku pod Sněžkou, jsou studiemi proměn drsné horské přírody, samotné její podstaty, její hmotné struktury. Charakter rybníků sevřených mohutnými ledovcovými kary, který souzněl s vnitřním naladěním malíře, zachytil s takovou uměleckou silou, že vtahuje diváka do zobrazeného prostoru. Zatímco se Lebeda trpící duševní chorobou rozhodl ukončit sám svůj život, jeho spolužákovi v krajinářském ateliéru J. Mařáka na Akademii Františku Kavánovi (1866-1941) osud dopřál umělecký vývoj od realistických počátků přes symbolismus zpět k čisté impresionisticky laděné krajinomalbě. Krkonošský rodák z Víchovské Lhoty tíhne k realistickému "portrétu" české krajiny a v prvním nejvýznamnějším období své tvorby které trvá do přelomu století, vytváří její obrazy zbavené jakékoliv idealizace, avšak plné poetického cítění. V této době, kdy je ještě úzce svázán se svým rodištěm, vznikají jeho nejcennější krkonošské realistické práce: Na Pančavě, Večer u Labského vodopádu, Jilemnice z Chmelnice, Žalý s Hrabačovem a řada dalších. Od rodné chalupy maluje Kaván několikrát i nejvýraznější horu západních Krkonoš - Kotel. Vedle dvou menších pláten zobrazuje tento motiv i monumentální opona ochotnického spolku, zdobící dnes schodiště Krkonošského muzea v Jilemnici, které vlastní největší sbírku Kavánových obrazů (téměř l00 děl) a jejich větší část vystavuje v moderně řešené Kavánově galerii. Po krátkém symbolistním období se František Kaván vrací opět k realistické, avšak v barevnosti impresionisticky uvolněnější malbě. Osobnost Františka Kavána, malíře vskutku krkonošského, uzavírá v historii zobrazovaní nejvyšších českých hor více než sto let trvající období vývoje krajinomalby, v němž byly krkonošské motivy vyhledávány předními umělci krajináři. Krkonošská příroda a krajina jako námět malířské tvorby odrážela její vývoj od času klasicismu a preromantismu, přes výboje vrcholného romantismu, až k jeho doznívání a počátkům moderní realistické krajinomalby. Na rozhraní mezi romantickým a realistickým výrazem stojí i jedinečné dílo - Vodopád Labe, který na objednávku jilemnických hrabat Harrachů namaloval pro jejich pavilon na jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891 krajinář Václav Jansa (1859-1913). Rozměrné plátno o velikosti 3,5 x 4,5 , které ohromuje sugestivností a bezprostředností panoramatického pohledu do hlubiny Labského dolu, patří spolu s Kavánovým Kotlem k nejkrásnějším obrazům nejvyšších českých hor.

Krkonoše zobrazují až do současnosti desítky dalších českých malířů, kreslířů a grafiků, avšak s rozvojem moderních výtvarných směrů a proudů nejvyšší české hory jako objekt výtvarného zpodobení nedosahují, stejně jako krajinomalba, již nikdy významu předcházejícího období. Jejich tvorba, rozvíjející se jako vějíř mnoha uměleckými směry, čeká teprve na souhrné zpracování a zhodnocení. Jmenujme alespoň ty nejvýznamnější a nejznámější. Z generace Kavánovy se roku l908 usazuje v Podkrkonoší jeho přítel Bohuslav Dvořák (1867-1951) a od té doby zůstává věren podkrkonošské a krkonošské krajině, kterou zachycuje v realistické malbě. V témže roce zakupuje na Benecku chalupu pražský rodák František Karel Hron (1874-1928) a při dlouhých pobytech hledá a skicuje krkonošské motivy pro desítky obrazů naturalisticky popisných či dokonce "přesládlou" barevností podbízivých obrazů. Roku 1923 a 1924 samostatně vystavuje velké kolekce v Praze a Poděbradech a o dva roky později se účastní spolu s dalšími výstavy obrazů zimní krajiny v Hradci Králové. Z krajiny pod Žalým čerpají své krkonošské náměty i Kavánovi vrstevníci, realisté František Cína Jelínek (1882-1961) a Ota Bubeníček (1871-1962). Z generace umělců poslední čtvrtiny 19. století malují v Krkonoších Otakar Nejedlý (1883-1957), od roku 1925 profesor speciální školy pražské Akademie, autor expresivně laděných horských panoramat, Willy Nowak (1886-1977), příslušník avantgardní skupiny Osma, Vlastimil Rada (1895-1962) pilný grafik a ilustrátor, milovník venkovské a také podkrkonošské zimy. Přesto, že se grafická tvorba vymyká našemu tématu, nelze pominout rozsáhlé dílo podkrkonošských rodáků Karla Vika (1883-1964) a Jaroslava Skrbka (1888-1954). K.Vik zachytil Krkonoše v mnoha dřevorytech již ve svém prvním grafickém cyklu Na horách (1917), J.Skrbek vypracoval desítky leptů s motivy krajiny svých rodičů kolem Vysokého n. Jizerou Západní Krkonoše - Vysocko si oblíbil také malíř výrazné linie a barevnosti Jaroslav Grus (1891-1883), který do hor zajížděl téměř až do konce svého života.

Nejvyšší hory Čech - Krkonoše vstoupily do českého výtvarného umění na počátku obrození českého národa. Z pohledu dějin výtvarného umění byly horami mezinárodními, středoevropskými, kam přicházeli za krajinnými motivy umělci ze všech hlavních středisek malířské tvorby , akademií výtvarných umění a malířských výtvarných škol (zejména z Drážďan, Prahy, Vratislavi, Berlína, a Lipska) a česká krajinomalba, zatím ne příliš známá a oceňovaná, byla jednou z jejich výrazných složek.

Přestože Krkonoše obývali z české i slezské strany německy mluvící horalé, čeští, obrozenečtí spisovatelé a básníci přisoudili Krkonošům a jejich nejvyšší hoře Sněžce symbolický význam obranné hráze před velkoněmeckou rozpínavostí Pruska a později Německa. Vždyť Sněžka byla nejen nejvyšší horou Krkonoš, ale celého českého království, o jehož samostatnost v rámci Rakouska - Uherska političtí představitelé českého národa usilovali. Výpravy mnoha Čechů na vrchol Sněžky nebyly často jen pouhými turistickými výlety, ale jak prozrazují zápisy v pamětních knihách Sněžky, cestami při nichž projevovali své vlastenectví a hájili příslušnost Sněžky k českému království a později československému státu. Až do roku 1938, kdy bylo území Krkonoš spolu s celými Sudetami připojeno k německé říši, byla Sněžka místem (avšak nejen ona), kde se střetával český a německý nacionalismus.

Dnes se znovu stávají tím čím byly ještě na konci 18. století - horami, které neoddělují, ale spojují národy. Po tragickém vyústění 2. světové války se zde setkávají národ český a polský a otevřeny všem jsou opět horami evropskými.

Miloslav Bartoš

Miloslav Bartoš - od roku 1962 pracuje v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, v letech 1995-2000 působil jako ředitel. Zabývá se historií Krkonoš v širokém vlastivědném záběru, publikuje v časopise Krkonoše a v posledních letech vydal několik publikací.

 

Stránky financovány Evropskou unií v rámci programu PHARE

Historie Vydavatelství Umělci Výstavy vzdělávání Informace