První obrazová ztvárnění Krkonoš pocházejí z I. poloviny 18. století. Jsou to tzv. panoramata, rozsáhlé pohledy na pásmo hor, ve kterých jednotlivé vrcholky nabývají dohodnutého tvaru připomínajícího někdejší kartografické práce. Sněžka s neproporcionálně velkou kaplí na vrcholu v nich zaujímá samozřejmě nejvyšší pozici. Takové je panorama (il. 14) z roku 1725, jehož autorem je vratislavský rytec Johann Bartoloměj Strahovský (zemřel kolem roku 1790)1 , které zopakoval později známý kreslíř Friedrich Bernhard Werner.

Obrazy založené na pozorování přírody se objevily ke konci 18. století. Prvním novodobým malířem Krkonoš byl Christoph Nathe (1753-1806) z Dolní Bielawy u Zhořelce. Tento malíř, vzdělaný v Lipsku v duchu klasicizmu, uskutečnil první cestu do slezských hor, do Jelení Hory, Slezských Teplic a Kowar v červenci a srpnu roku 1782. Samotný pochod po hřebenech hor v něm vyvolal vznešené pocity, jež se snažil vyjádřit také slovy. Po výstupu na Sněžku podlehl nadšení: "Být samotný na vysoké hoře! Vše, skryté pod pojmem pozemského života, mít pouze ve vzpomínkách hluboko pod sebou; vidět v povětří mizící obrys horizontu kolem sebe, neslyšet již žádnou známku života, mít nad sebou nekonečný, čistý, blankytný éter, v něm plynoucí blýskavá světelná koule, hřejivé slunce, jako jediný objekt, jehož vnímání za vlídného ticha ovzduší toliko chceme se oddat, toť rozkošný stav" 2. Vznikly první pohledy vysokých partií těchto hor. Sněžku maloval Nathe akvarelem, kvašem, kreslil sepií v různých záběrech: z Pláně pod Sněžkou, přehnaně seříznutou ostře zakresleným stínem, majestátní pohled od jihu, z Obřího dolu, další z údolí Úpy 3. Ztvárnění Sněžky soupeřila v díle Natheho, jako u všech jeho následovníků, s pohledy jiných fragmentů Hlavního hřebenu, zejména více "alpských" Sněžných kotlů. Osobní prožitky z horské krajiny udělaly z Natheho předchůdce romantiků.

Nathe nerad používal olejové barvy, proto jméno malířského objevitele Krkonoš připadlo členovi berlínské Akademie umění, který odtamtud přišel do tohoto regionu Slezska. Carl Sebastian Christoph Reinhardt (1738-1827) se přistěhoval do Jelení Hory v roce 1789 na přání vedení Akademie a pruského ministra von Heinitze. Měl za úkol vytvořit pro krále sérii krajinek těchto stále častěji navštěvovaných slezských hor. Těchto krajinek vzniklo nejméně šedesát. Část z nich byla zpopularizována grafickými kopiemi Daniela Bergera. Představovaly převážně pohledy z údolí, neboť, jak tvrdil Reinhardt, "z nejvyšších hor není vidět nic malebného", co by mohlo sloužit jako téma obrazu 4 . Sněžka korunuje panorama východního úseku Krkonoš, viditelného v bleděmodré dálce mnoha záběrů, mj. z Bobrových Skal, z Jeżowa Sudetského na Jelenohorskou kotlinu5 , z cesty z Miłkowa do Karpacze s můstkem nad Łomnicí, z cesty do Staniszowa, nebo z okolí Kowar.

Tenkrát se obrazy setkaly s uznáním jakožto "plné přirozenosti a pravdy" 6 , dnes se zdají být poměrně dosti závislé na konvenci klasicistní, nebo dokonce barokní krajiny. Reinhardt studoval v Nizozemsku a byl ovlivněn nizozemským krajinným malířstvím. Na jeho obrazech se vedle prvků zapůjčených z pozorování přírody vyskytují, zejména na prvním plánu, povinné prvky, malebné stromy a balvany tvořící rámec kompozice, zveličené rostliny a nepoměrně malé postavy. Konvenční je rovněž kolorit, s převahou hnědé na prvním plánu, zelené na středním plánu a bledě modré v pozadí.

Reinhardt zůstal v oblasti slezských hor do konce života, jiní umělci tuto oblast navštěvovali více nebo méně krátkodobě. Švýcar Friedrich Frégévize (1770-1849), na rozdíl od více malířského Reinhardta, využívajícího kontrastů světla a stínu, maloval pohledy slezských hor, včetně pohledů se Sněžkou v dáli, s puntičkářstvím miniaturisty a proměňoval krajinu v uspořádanou zahradu, zavřenou na obzoru siluetami hor. Takový byl dnes nezvěstný "Pohled na Sněžku z cesty spojující Mysłakowice ze Staniszowem" z roku 1829, z pastýřskou scénkou na prvním plánu 7. Vývoj turistického ruchu v okolí Krkonoš ke konci 18. století lákal nejenom malíře, ale zejména grafiky, věnující se formám reprodukčního umění, určeného širokému okruhu zájemců. Byli mezi nimi putující rytci, majitelé celých vydavatelských podniků, specializovaných na alpskou tématiku, jako např. Jan Morino, který se snažil obdařit Sněžku štíhlostí alpského vrcholu ("Pohled na Kowary a okolí", barevný lept) 8 , nebo Johann Heinrich Bleuler (1758-1823), autor děl vznikajících formou tzv. Aberliho manýry, to znamená konturových rytin ručně vybarvovaných kvašovými barvami (Pohled Kowar od Rudaw Janowických, se Sněžkou v pozadí, Stiftung Preußiche Schlösser und Gärten Berlin-Brandenburg 9 ). Od těchto grafiků se odlišuje, ne tolik technickou vyspělostí, jako spíše dramaturgií krajinné scénografie, mladý Pražák, Antonín Karel Balzer (1771-1807). V sérii krkonošských kolorovaných leptů s akvatintou z roku 1792 se vyskytuje příliš oblý vrchol Sněžky s tradičně zveličenou kaplí, obklopený malebně roztřepenými mraky, jimž na plochém předpolí hory odpovídají stejně nepravidelné skvrny kosodřeviny, na prvním zase plánu pochodují poutníci. Ke stejné sérii (il. 5, 15) patří pohled ze Sněžky na Studniční horu, druhý nejvyšší vrchol Krkonoš, s řítícími se vodopády od pramenů Velké Úpy a až k obzoru se táhnoucími horskými hřebeny na české straně; přírodní představení pozorují dva turisté 10.

V červenci roku 1810 vyrazil na cestu z Drážďan do Krkonoš drážďanský malíř Caspar David Friedrich (1774-1840) v doprovodu svého kolegy, rovněž malíře, Georga Kerstinga. 11 července vystoupili na vrchol Sněžky. Friedrich, nejspíš nejvýznamější z malířů, kteří kdy navštívili slezské hory, měl z této výpravy zvláštní zážitky. V pozorovaných pohledech spatřil zrcadlení svých metafyzických vizí, ve shodě s jím vyznávanou zásadou, že "malíř by měl malovat nejenom to, co vidí před sebou, ale také to, co vidí uvnitř sebe". Plodem této cesty se stala řada skic tužkou a akvarelů, které se pak, o mnoho let později, staly základem olejových kompozic krajiny alegorické povahy. Umělec často měnil kompozici studií, spojoval několik skic v jednom obraze, a dokonce sestavoval motivy zapůjčené ze zeměpisně odlišných krajin. Proto topografická identifikace Friedrichových krajin není vždy jednoduchá nebo dokonce není možná vůbec 11. Krkonošská krajina vzniklá kolem roku 1823 (Hamburg, Kunsthalle) 12 byla dříve považována za krajinu z pohoří Harz. Pravděpodobně je to pohled ze Slezských Teplic na Krkonošské podhůří a Sněžku. Intenzívně zelená rovina měnící se na žlutý pruh obilí, symbolizující dočasnost a zralou etapu života, byly dány do protikladu k onomu záhrobí v podobě modrého pásma hor s dominantou Sněžky - symbolem Boha. Ztracená kresba vzniklá po výstupu na Sněžku, na Pláně pod Sněžkou, nad horskou chatou Luční bouda, s velkorysým pohledem přes Kozí hřbety až k Ještědu, se stala podnětem k nejméně dvěma obrazům, nacházejícím se dnes v petrohradské Ermitáži (Jitro na horách, 1822/1823) a v berlínské Nationalgalerie (Krkonoše. Před východem slunce, 1830-1835) 13. V pozadí se táhnoucí panorama hor v mlžných oparech je alegorií mimozemské skutečnosti a fantaskní skály v popředí, symbolizující pozemský život na pevných základech víry, jsou odděleny od krajiny v pozadí údolím znázorňujícím smrt. Na obou obrazech se vyskytují postavy, nad propastí sedící pár, pozorující krajinu na petrohradském obraze, a osamělý poutník na skále na berlínském obraze. Sněžka samotná se objevuje ještě jednou ve Vzpomínce na Krkonoše (Ermitáž, kolem 1835).1 4 V popředí vpravo jsou vidět prameny Labe, hory nacházející se v pozadí jsou Smogornia, Kozí hřbety a Pláň, zakončené Sněžkou (il. 16). Po srovnání s blíže skutečnosti odpovídajícím akvarelem z mnichovské Wintersteinovy 15 sbírky vidíme, jakým způsobem byla krajina proměněna a zdramatizována. Malíř posunul vrchol Sněžky doprava a podstatně ji zvýšil, čím vznikla dominanta celé kompozice, hory dematerializované stoupající mlhou se svou přízračností odlišují od hmotně pozemského prvního plánu, do nějž byly po levé straně zakomponovány fantaskní balvany. Tyto zákroky slouží ke zdůraznění alegorického významu pohledu, kde úzký potůček symbolizuje život.

Krkonoše navštěvovali také jiní drážďanští a další romantičtí malíři (Carl Gustav Carus, Johan Christian Clausen Dahl, Caspar Scheuren), nicméně žádný z nich nedosáhl intenzity Friedrichovy krajinné vize. Zdejší krajina nesehrála v jejich tvorbě významnější úlohu, možná s výjimkou Ludwiga Richtera (1803-1884), který přijel do Slezska v roce 1838 v souvislosti s objednávkou lipského nakladatele ilustrací do krkonošského dílu publikace Malebné a romantické Německo. Akvarely, které tenkrát vznikly, a podle nichž byly vyhotoveny ocelorytiny, zpopularizovaly krkonošskou krajinu. Sněžka se zde vyskytuje jako dominanta vzdálených pohledů: ze Skalniku v Rudawách Janowických a z cesty u Miłkowa (druhý pohled připomíná jednu z Reinhardtovych krajin) 16. Na rozdíl od Friedricha se Richter nezaobíral metafyzickou myšlenkou vyjádřenou v krajině, ale jeho dočasnou malebností a charakteristickými vlastnostmi. Právě proto obohacoval své obrazy žánrovými scénami, čímž vyjadřoval již novou, biedermeierovskou poetiku. Věcných a sentimentálních krajinářů, spojených s tímto výtvarným proudem měšťanského umění se v krkonošském regionu v období od dvacátých let do poloviny 19. století vyskytla celá řada. Patřil k nim Friedrich Wilhelm Delkeskamp (1794-1872), pracující předtím pro hraběte Raczyńského z Rogalina, autor realistického, akvarelového pohledu z okolí Słonecznika na pleso Velký rybník a Sněžku.17 Nákup několika rezidencí na úpatí Sněžky, zejména v Mysłakowicích, králem a příslušníky pruského vládnoucího rodu, způsobil, že sem přijížděli berlínští malíři, mj. Johann Heinrich Hintze (1800-před 1862) a Wilhelm Brücke (kolem 1790-po 1850). Obraz posledního z nich Pohled na Miłków a Sněžku (1844, Národní muzeum ve Vratislavi) je idylickou, sluneční krajinou s vyváženou kompozicí a precizní kresbou, završenou na obzoru horským pásmem s vrcholem Sněžky uprostřed (il. 17). Na louce v pozadí se pase dobytek a vpředu u cesty se nacházejí dvě postavy v lidových krojích - vesničanka a chlapec, náboženští utečenci z Tyrolska, kteří se o několik let dříve usadili v okolí Mysłakowic. Další, dnes pohřešovaný obraz Brückeho z roku 1846 představoval o dva roky dříve postavený norský kostel Wang v obci Horní Karpacz, k němuž se přibližuje skupina elegantních turistů s dámou na nosítkách. Pozadí obrazu tvoří horské pásmo se Sněžkou zakrytou mraky.18

Rovněž celá řada slezských biedermeierovských umělců hledala motivy pod Sněžkou. Florian Grosspietsch (1789-po 1839) na akvarelu z roku 1820 (Národní muzeum ve Varšavě) umístil sentimentální scénku s pasáčkem, který podává kytici jezdci projíždějícímu po vesnické silnici na pozadí modrého panoramatu hor s vrcholem Sněžky 19. Učený a talentovaný malíř - amatér, autor průvodců po slezských horách, Karl Friedrich Mosch, maloval idylické pohledy Jelení Hory, Karpniků a Sosnówky se Sněžkou tyčící se v dáli 20. Poptávka po suvenýrech mezi čím dál četnějšími turisty navštěvujícími slezské hory a krkonošské lázně způsobila popularizaci reprodukčního umění, mědirytiny a leptu, a později především litografie. Krajiny vzniklé s použitím těchto technik se prodávaly i v horské boudě na nejvyšším vrcholku. V tradici Balzera, švýcarských grafiků a vratislavského mědirytce Friedricha Gottlieba Endlera (1763-po 1830) pokračovala skupina umělců z Kowar: Friedrich August Tittel (kolem 1770-po 1833), Carl Theodor Mattis (1789-1881), Carl Julius Rieden (1802-1858) působící, díky Ernstu Wilhelmu Knipplowi (1811-1900), téměř do konce 19. století. Opakovaly se, v různých záběrech, pohledy Sněžky z údolí (z Mysłakowic a Bukowce), z hor: od ples Velký a Malý rybník, s Plánu pod Sněžkou (např. kolorovaná Mattisova litografie vznikla kolem roku 1830, s poněkud fantastickou vegetací a se skupinou turistů v popředí 21 ), z horského sedla Okraj. Z české strany se nejčastěji vyskytovaly pohledy z Obřího dolu, od pramenů Labe a horské chaty Luční bouda. Umělci znázorňovali samotný vrchol hory a na něm se nacházející stavby, kapli sv. Vavřince, která v letech 1824 až 1850 plnila úlohu horské boudy (interiér na litografii přisuzované Mattisovi, kolem 1830 22 ) a další turistické chaty, počínaje první z roku 1850, a dokonce tragické události, jako např. požár této chaty v roce 1857.

Tématem rytin a litografií byly taktéž pohledy ze Sněžky: v roce 1881/1882 Knippel nakreslil s použitím litografické techniky celé panorama složené z pohledů do čtyř světových stran. 23

Charakteristické pohledy Krkonoš kreslili v podobě mnohem realističtější, vyzrálé ve schopnosti vyjádření prostorových, světelných a stínových efektů, ilustrátoři v 2. polovině 19. století: Louis Ferdinand Koska (1808-1862) a Theodor Blätterbauer (1823-1906). Pvní je autorem pohledu na vrchol Sněžky s kaplí a horskou chatou, zveřejněného v litografické podobě v publikaci Schlesisches Album (1854-1862) 24 , druhý pak je autorem četných kreseb ilustrujících ve formě ocelorytin dílo Franze Schrollera Schlesien (kolem 1880), mj. Pohledu Sněžky z Głębocka.25 Naopak v malířství se tehdy rozšířil již nový styl, hledající mnohem anonymnější motivy poskytující příležitost ke studiu světla, atmosféry a barvy, a zároveň nevzdávající se nálady. Vratislavský malíř Adolf Dressler (1832-1881) zamilovaný do Krkonoš, objevitel krásy Przesieky, pokud maloval Sněžku, pak ji znázorňoval jako na jedné ze svých plenérových studií (Pohled na Údolí Łomniczky pod Sněžkou a Karpacz, 1870-1880, Národní muzeum ve Varšavě) velkorysými tahy štětce v tmavomodré skladbě barev (il. 18), s vrcholkem ukrytým v šedomodrých dešťových mracích, kontrastujícím se světlým, tmavožlutým polem na prvním plánu. Tentýž malíř se uchýlil ke krajně naturalistickým prostředkům, když na zakázku zhotovil panorama Krkonoš v podobě malovaného, do půlkruhu postaveného a podsvětleného plátna, jehož optickým prodloužením je tzv. umělý terén.26 Panorama propagující největší turistickou atrakci Slezska na regionální výstavě ve Vratislavi v roce 1881 znázorňovalo pohled z palouku mezi Sośnikem a Grzybowcem v Jagniątkowě. Sněžka na něm hrála tudíž úlohu druhořadou, na rozdíl od Śmielce a Sněžných Jam (srov. olejovou studii pohledu, dochovanou v Muzeu v Jelení Hoře).

V druhé polovině, a zejména v poslední čtvrtině 19. století, počet malířů-interpretů krkonošské krajiny značně vzrostl. Tento jev byl spojen s nárůstem počtů příslušníků slezského uměleckého prostředí a také vývojem vratislavského školství v oblasti krajinného malířství. V roce 1879 se vedoucím Dílny krajinného malířství při Slezském muzeu výtvarných umění stal Dressler, a po jeho smrti, v roce 1884, přebral nově vzniklou Třídu krajiny na vratislavské Škole umění (pozdější Akademii) Carl Ernst Morgenstern (1847-1928). Tento malíř původem z Mnichova postupně objevoval krásy Slezska díky plenérovým studiím, které pro své žáky organizoval na různých místech, od konce osmdesátých let převážně v Krkonoších, v okolí Karpacze (il. 29, 30). Maloval se svými žáky i na české straně, například v roce v 1906 v Peci pod Sněžkou. Postupem času se pod Sněžkou usadil a vybudoval dům mezi Ściegnami a Vlčí Porubou. Na základě plenérových studií tvořil v dílně velké obrazy, často využívaje zvláštních světelných efektů: končící západ slunce a narůstající soumrak (Pohled od plesa Velkeho rybníka ke Sněžce, 1899, ztracený, pak mnohokrát malířem opakovaný27 ), nebo měsíční noc (Rašeliniště na Pláně pod Sněžkou, 1897 28 ). Popularitu získal zejména jako autor pohlednic vznikajících jako reprodukce jeho olejomaleb nebo k tomuto účelu vzniklých akvarelů. Pohlednice plnily obdobnou úlohu jako předtím rytiny a litografie "kowarské skupiny". Četné pohledy na Sněžku s různými záběry se daly zakoupit v chatě na vrcholu, s potiskem "Majetek a publikace E. Pohla, Sněžka". Z Morgensternových vrstevníků, kteří nebyli spojeni s jeho školou, musíme připomenout Paula Linkeho (1844-1917) z důvodu jeho kreseb a nedochovaných obrazů Sněžky (il. 41), např. majestátní pohled z okolí údolí Łomnice a Śląskiej Drogi (tužka, Národní muzeum ve Varšavě). 29

Sněžka, zejména v zimním rouše, zaujala nejvýznamnějšího malíře vratislavské secese, rovněž profesora zdejší Akademie, spojeného s okruhem jejích reformátorů na začátku 20. století, Maxe Wislicenuse (1861-1957). Již v pozdních devadesátých letech se tento umělec zúčastnil lyžařských výprav do hor, nejprve pod dohledem spřáteleného instruktora, majitele horské chaty na Szrenické pláni, Adolpha. "Tenkrát jsem maloval často - vzpomínal po letech - menší studie v plenéru, přičemž sám ve sněhulích jsem za sebou táhl malířské potřeby na sáňkách.30 Takto vznikly četné studie nejvyšší Hory, představující ji nejčastěji od jihu, např. ze silnice ze Studniční hory na Výrovku nebo z Liščí hory.31 Tento druhý záběr, vytvořený plochými skvrnami teplé běloby vrcholících ve zlatém slunečním přísvitu a studené modři s tyrkysovou, lehce narůžovělou oblohou, opakoval umělec v monumentálním díle s názvem Zima, v cyklu dekoračních panelů z roku 1918 určených pro jelenohorské muzeum, představujících Krkonoše ve čtyřech ročních obdobích. Sněžka se tam vyskytuje ještě na obrazu Léto a vévodí vzdálenému panoramatu hor v pozadí pohledu na Jelenohorské údolí. Ze všech maleb se dochovala pouze Zima (Muzeum v Jelení Hoře, il. 19), dochovaly se i studie k těmto obrazům ve sbírce malíře v Hamburgu. Motiv zasněžených stromů připomínajících fantastické postavy na prvním plánu, díky kterému znázornění Zimy získalo pohádkovou auru, byl rovněž samostatným motivem Wislicenusových obrazů.

Z neoromantizmu přelomu století vyrostlo i umění Ericha Erlera (1870-1946). Inspiroval se zejména alpskou krajinou. Méně často využíval horské motivy svého rodiště a maloval akvarelem nebo kvaší např. záhadný, tmavý masiv částečně do mraků zahalené Sněžky (nedatovaný obraz, Národní muzeum ve Vratislavi, il. 20). Drážďanský malíř a grafik Otto Fischer (1870-1947) trávil každoročně v letech 1900-1908 zimu a jaro v turistických chatách v okolí Sněžky. Tvořil tam strohé, asketické pohledy sněžných svahů, plání a horských rašelinišť (Obleva, pastel, před rokem 1908, Národní muzeum ve Varšavě32 , Krajina Równi pod Sněžkou, mezzotinta, il. 21). Doprovázeli jej dva Morgensternovi žáci: Alfred Nickisch (1872-1948) a Heinrich Tüpke (1876-1951). Z malířů navštěvujících tehdy Krkonoše musíme připomenout Edwarda Harrisona Comtona (1881-1960), Angličana působícího v Mnichově, s ohledem na jeho naturalistické krajiny Sněžky v pohledu pod Hlavním hřbetem, od jihozápadní strany (Haus Schlesien, Königswinter)33 a v klasickém pohledu od Kowar (soukromý exponát). V obou případech příliš vysoké, s přehnaně zaostřeným vrcholem.

Prostředí výtvarníků působících v oblasti Krkonoš ovládli v první polovině 20. století absolventi krajinářské třídy Morgensterna. Většina z nich se vzdálila naturalistickým a akademickým metodám svého učitele. Nejbližším jeho žákem se možná stal Paul Weimann (1867-1945), jakožto autor nevyumělkovaných studií krajiny v různých denních a ročních obdobích (Pohled na Černý hřbet a Sněžku, Muzeum v Jelení Hoře, il. 35).34 Georg Wichmann (1876-1944) znázorňoval Sněžku ve slunných, barvou nasycených skicách, zejména v letech 1914-1924 (kromě válečného období), kdy bydlel v Gruszkowě u Kowar.35 Pak se přestěhoval do Szklarské Poręby, kde v roce 1922 vzniklo Sdružení umělců sv. Lukáše, seskupující většinu krkonošských výtvarníků. Patřili k němu i mladší z Morgensternových žáků, jako např. Franciszek Jackowski (1885-1974) a Hans Oberländer (1885-1945), malující pohledy nejenom západní, ale i východní části horského pásma a uplatňující přínosy nových uměleckých směrů (Oberländera Sněžka v zimě, 1939, s motivem holých, "expresionistických" stromů36 ). Malířem nejvyšší slezské hory se stal naopak Friedrich Iwan (1889-1967), žijící od roku 1921 v Karpaczi a pak v Jelení Hoře. Byl malířem, i když kromě akvarelů uplatňoval hlavně grafické techniky. Dosahoval však velmi malířských efektů. Měl rád zejména zimu a předjaří, v krajině hledal především náladu dosažitelnou díky kompozici záběru a hře světel a stínů (Předjaří, dvacátá léta 20. století, kolorovaný lept s akvatintou, il. 22).

S činností tohoto pokolení umělců, přerušenou náhle mezníkem roku 1945, se uzavřela epocha uměleckého ztvárňování svaté slezské hory. Za její symbolické ukončení je možné považovat obrazy výborného malíře, spojeného s avantgardním uměním Otto Dixe (1891-1969), profesora drážďanské Akademie, vyloučeného z ní v roce 1933. Začátkem čtyřicátých let 20. století obdržel zakázku od slezského průmyslníka a sběratele uměleckých děl Albrechta Haselbacha, v jejímž důsledku vznikl cyklus náboženských scén odehrávajících se na pozadí okolí Sněžky, mj. Równi pod Sněžkou, Malého a Velkého Stawu, údolí Łomniczky 37 , navazujících přímo na tvorbu Caspara Davida Friedricha.

Piotr Łukaszewicz

V článku byly použity následující bibliografické položky (sestavené chronologicky, v závorkách zkratky použité v poznámkách): G. Grundmann, Das Riesengebirge in der Malerei der Romantik,[I. vydání], Breslau 1931 (Grundmann I); [II. vydání], München 1958 (Grundmann); Das Riesengebirge in der Kunst des 19. Jahrhunderts, Schlesisches Museum der bildenden Künste [katalog výstavy], Breslau 1937; G. Grundmann, Künstler und Künstlerkolonien im Riesengebirge, "Jahrbuch der Schlesischen Friedrich Wilhelms - Universität zu Breslau", 17:1972, str. 349 - 384; Das Riesengebirge in der Graphik des 18. Und 19. Jahrhunderts [katalog výstavy], Marktoberdorf/Allgäu 1993 (Das Riesengebirge in der Graphik...); H.Wichmann, Georg Wichmann 1876 - 1944. Der Maler des Riesengebirges und sein Kreis, Würzburg 1996 (Wichmann); M. Staffa, Krkonoše, Vratislav 1996 (Staffa); P. Łukaszewicz, A. Kozak, Obrazy natury (Obrazy přírody). Adolf Dressler a pejzażyści śląscy drugiej połowy wieku XIX (Adolf Dressler a slezští krajináři druhé poloviny 19. století), Národní muzeum ve Vratislavi, Národní muzeum ve Varšavě [katalog výstavy], Vratislav 1997 (Łukaszewicz, Kozak); Wspaniały krajobraz. Artyści a kolonie artystyczne v Karkonoszach w XX wieku (Velkolepá krajina. Umělci a umělecké kolonie v Krkonoších ve 20. století), Gesellschaft für interregionalen Kulturaustausch, Berlin, Oblastní muzeum v Jelení Hoře, Berlín a Jelení Hora 1999 (Wspaniały krajobraz Velkolepá krajina); P. Łukaszewicz, Sudety oczami malarzy. Z dziejów przedstawiania gór w malarstwie XIX i pierwszej połowy XX wieku (Sudety očima malířů. Z dějin zobrazování hor v malířství 19. a první poloviny 20. století), v: A. Wójcik (red.), Polskie góry w malarstwie (Polské hory v malířství). Materiały z Sympozjum (Materiály ze sympozia), Kraków 1999, str. 24 - 44.